Od rodinného krbu

Atmosféra houstla. Pětka. Kluk jeden mizerná! A jak se přitom směje! Drze! Jedna, dvě, tři, čtyři, pět… A táta aby začal znovu se svými zoufalými pokusy.

Zase pět a je to doma. A jak se při tom šklebí! Tátovi pomalu došla trpělivost. Jedna. Táta měl vždycky hlavně jedničky a tak je tomu i teď. Sedí tu a čeká. Nervózně čeká. Zatímco si kluk se svými pětkami a čtyřkami radostně poskakuje, on marně čeká na zázrak.
Čtyři. Synek nemilosrdně vystrkuje maminku. A ještě radostně výská, že tato musí začít zase od začátku se svým mořením se.
Maminka se pokorně klidí ze své pozice do ústraní, zatímco otci už s tím pacholkem vážně dochází trpělivost. Brunátní. Pár facek by měl ten zmetek dostat.
Maminka se pokouší tatínka utěšovat. Vždyť přece ještě o nic nejde. To se může stát každému. Ale její slova nedopadají na úrodnou půdu. Tik oka otcova naznačuje, že se schyluje k nejhoršímu.
„Táto, mám plný počet. Vidíš.“ A další jednička. A syn? Pět. Jedna, dva, tři, čtyři, pět.
To snad nemůže být pravda! Proč právě pětka? Táta je zase tam, kde byl. Vyhozen. Zatímco synek finišuje.
Táta vyskakuje od stolu. V amoku rozbíjí židli o zeď a převrací stůl. Figurky letí na všechny strany. Stejně jako na všechny strany létají facky. Přesněji na všechny strany synova obličeje. Vulgární výrazivo otcovo je slyšet snad v celé ulici. Jako vždy…
Jako vždy, když se tato rodina sejde u stolu, aby si zahrála Člověče, nezlob se.