Taky řešení

Paní si seděla ve vlaku vedle jakéhosi spolucestujícího a neměla důvod si na cokoliv stěžovat. Cesta ubíhala rychle a hladce a co si může člověk přát víc, že? Snad už vůbec nic.

Ovšem pak se rozezněl mužův telefon a rázem byla idyla ta tam. Protože ona dáma seděla v bezprostřední blízkosti, a tudíž slyšela jak to, co pravil do sluchátka on, tak i to, co se ozývalo z druhého konce linky. A neslyšela to jen ona, ale nejspíše celý vagón.

„Ne, miláčku, já teď zrovna sedím ve vlaku. Ne, nejsem nikde zalezlý se svojí mladou sekretářkou, opravdu ne. Nic s ní nemám. Vážně ne. Ne, věř mi, že jsi opravdu moje jediná. Jsem ti věrný. A teď jsem opravdu ve vlaku a jedu zrovna do práce. Ne, nejedu tam kvůli své sekretářce, jedu tam normálně pracovat. Ne, miláčku, skutečně s ní nic nemám…“

Což o to, nějakou dobu se to snášet dá. Ale všeho moc škodí. A jednou dojde trpělivost i svatému.

A ani ona dáma už to prostě nakonec nevydržela. A tlumeným hlasem, jakoby poněkud zdáli, ovšem přesto zřetelně, zvolala: „No tak, miláčku, nech už ten telefon a pojď zpátky do postele.“

Bylo to naposled, kdy tento muž rušil telefonováním na veřejnosti své okolí.