O mrtvých jen dobře

O panu Miloslavu Ransdorfovi, onom politikovi, jenž strávil v komunistické straně skoro tolik času, co já na tomto světě, a jenž to dotáhl až na post v Evropském parlamentu, se toho v poslední době namluvilo dost a dost.

Mluvilo se o něm v dobrém a pochopitelně i nedobrém.

A když tento před týdnem náhle skonal, změnila se alespoň v oficiálních sděleních rétorika o tomto k lepšímu. Protože se má o mrtvých mluvit jen dobře, pozapomněla média na jeho pochybnou roli při pokusu o výběr miliard ve švýcarské bance, za což byl švýcarským státním zastupitelstvím do svých posledních dní stíhán, a v nejnovějším zpravodajství souvisejícím s tímto politikem už byl tento spíše vychvalován. Byť i nějaké ty negativní zvěsti se objevily.

Internetová říše se mě nyní pokusila zpravodajstvím z jeho pohřbu (http://zpravy.aktualne.cz/domaci/na-ukor-strany-ozebracil-svou-rodinu-pronesla-vdova-po-ransd/r~ac9ec8e4c68b11e5a6b7002590604f2e/) dokonce přesvědčit, jak velký to byl člověk. Tedy tak se o něm aspoň vyjadřovali ti, kdo mu byli nejbližšími. Přesně v duchu hesla „o mrtvých jen dobře“.

Spolustraníci jej označili jako intelektuála a člověka s obrovským rozhledem, jenž tímto přesahoval většinu svých kolegů, vzpomínají na něj prý s obdivem. Podle komunistického šéfa Vojtěcha Filipa měl Ransdorf rozhled, který mu mnozí z jeho kolegů záviděli, který udivoval svými znalostmi. Podle místopředsedy KSČM Dolejše to byl velký mozek, byť i rozporuplná osobnost vyčnívající z davu. Bývalý komunistický předseda Grebeníček jej má též za erudovaného v oblasti filosofie a historie a dokonce vyjádřil názor, že ho při tom všem, co uměl, bylo pro politiku skoro škoda. Že prý mohl být ctihodným profesorem a vyhnuly by se mu mnohé trable, jež mu politická činnost v životě přinesla.

A o Ransdorfově neobyčejném rozhledu, jenž mladší udivoval, se obdivně vyjádřil i sociálnědemokratický ministr Jan Mládek, jenž se též přišel se zesnulým rozloučit.

A Ransdorfova manželka Vlasta?

Ta na pohřbu svého chotě zaperlila. Ovšem jinak, než vychvalující spolustraníci a další hosté očekávali.

Protože se pustila do těch, kdo jej označili za velkého člověka a mudrce. Prohlásila, že by nežádala o finanční pomoc, kdyby její manžel neožebračil rodinu na úkor komunistické strany. Že měl onen velikán skutečně finanční potíže a dluhy a hrozila mu dokonce i exekuce, ale on za to vlastně nemohl. Protože za dluhy jejího manžela (nepřímo řečeno) nemohl on, ale komunisti. Protože strana neměla na volební kampaň, on si na tuto tedy půjčil i od spekulantů a strana v tom svého lídra následně nechala. Udělal to všechno pro komunisty a ti jej nechali v dluzích, což odnesla jeho rodina. Rodina, která se podle jeho vdovy kvůli tomu dokonce i vzdala dědictví.

A kdo prý vlastně ví, jak se to mělo s tou jeho smrtí… Institut klinické a experimentální medicíny, kam byl záchrankou před týdnem převezen, prý nesdělil druh zdravotních potíží, švýcarská policie mu prý po nedávném zatčení ve Švýcarsku po určitou dobu odpírala jeho léky na cukrovku… A to je třeba prošetřit.

Ale to hlavní, co mne v této kauze zaujalo, jsou přece jenom slova nebožtíkovy manželky. Manželky údajného velikána ducha, jenž se nechvalně proslavil zejména ve chvíli, kdy byl loni v prosinci zadržen švýcarskou policií při pokusu „jen navázat komunikaci s bankou“, z níž se pokusil nezákonně vybrat miliardy. Jenž bral v Evropském parlamentu parádní plat, a přesto po něm zůstaly rodině jen oči pro pláč.

Protože ať se na mě nikdo nezlobí… Ale…

Vážně nyní jen těžko hledám na tomto velikánovi a jeho rodině něco, díky čemuž bych mohl mluvit podle tradice „jen dobře“. Protože kolikrát už jenom jsme něco podobného od různých ztroskotanců slyšeli!

Že oni byli ti nejlepší, že to vše mysleli jen dobře a za to, že se to ve špatné obrátilo, mohou zásadně jiní. Ti, kdo je „podrazili“.

Protože i těm z nás, kdo nejsou velikány ducha, je už dávno známo, co může obnášet zadlužení se ve prospěch jiných či i pouhá záruka za cizí dluhy, co to jsou půjčky od lichvářů a často i internetem šířené nabídky pohádkového zbohatnutí nabízené třeba „dědici zemřelých afrických politiků“ za pomoc při zprostředkování velkých finančních transakcí. Už dávno se ví, že člověk to, co si půjčí, musí i splácet, sic na něj přijde exekutor. Že se má dvakrát měřit a jednou řezat. A že je každý svého štěstí strůjcem.

A tento „myslitel“ zjevně nebyl strůjcem štěstí ani svého, ani rodinného. Ale on za to přece nemohl! Za to mohli komunisti! Za to, že neměl na volební kampaň a tak se zadlužil ve vidině vysokého a lukrativního postu. Který získal, ale nepomohl si.

A tak to manželka svedla na KSČM. To, že se zřekla dědictví, aby aspoň nemusela platit manželovy dluhy, namísto aby byla doživotně zaopatřená. Protože její notně pochybně konající manžel byl ten nejlepší... Což bych já nikdy nenapsal, kdyby neplatilo, že „o mrtvých jen dobře“.