Notně nesolidní pojišťovna

Představte si situaci, kdy uzavřete s nějakou pojišťovnou smlouvu o vlastně jakémkoliv pojištění. Pojistíte si dejme tomu, že v případě úrazu či smrti dostanete takovou a takovou částku.

Nebo že v případě, že budete tak a tak poškozeni, získáte takovou a takovou sumu.

Jenže pak k uvedené skutečnosti dojde a dotyční vám oznámí, že prostě dostanete méně nebo nic. Protože na to nemají peníze. A basta.

Představte si banku, záložnu nebo podobnou instituci, která vám slíbí za vložené peníze takový a takový úrok. S tím, že ho máte jistý, pokud dodržíte podmínky. Jenže časem vám oznámí, že i když jste vše dodrželi, prosté vám tolik nedá, protože jí to nějak nevychází, nemá na to.

Co si v takové chvíli počít?

To je na každém člověku. Někdo změnu akceptuje, někdo ale ne. A pokud ne, může jednoduše přestat platit nebo si své peníze vyzvednout a dát je jinam. A varovat ostatní, aby si s touto nic nezačínali. Logicky.

Ovšem tatíček stát, to je jiná. Tomu se platit musí, ač tento nedodržuje pravidla hry a současně nenabízí možnost „odstoupení od smlouvy“. Konkrétně v záležitostech penzijního systému.

Ač bylo lidem v minulosti slíbeno, že jim za placení důchodového pojištění bude náležet od určitého věku určité finanční zajištění, je tomu postupně jinak a jinak. Věk pro odchod do důchodu se stále oddaluje. S banální výmluvou na to, že společnost prostě stárne, důchodců přibývá a nejsou na ně peníze. Ač třeba premiér pyšně tvrdí, že tu ty peníze jsou.

A tak vláda prostě řeší, jak důchodový systém změní. A byť prý prozatím věk pro odchod do důchodu zvedat nebudou a dokonce za dva roky stávajícím penzistům dokonce i nějakou tu korunu přidají, aby tito byli (před volbami) spokojeni, bude se podle ministerstva práce chodit od třicátých let, jež už nejsou tak daleko, do důchodu co deset let o rok později. Což znamená, že já nepůjdu do důchodu v šedesáti, jak mi bylo slibováno na počátku mé profesní kariéry, ani v pětašedesáti, jak mi tvrdí dnes, ale zřejmě ještě o rok později. Což je ale ve hvězdách, protože za patnáct let, jež mi zbývají, toho ještě mohou ministerští páni změnit habaděj. Ještě tu uplynou tři „pětiletky“, po nichž se mají pravidelně přehodnocovat platná pravidla.

Prý to jinak nejde. Protože populace stárne a je třeba nalézt rovnováhu mezi příjmy a výdaji důchodového systému. Což zní logicky.

Ale logicky to jenom zní. Do férovosti to má daleko. Protože každá finanční instituce nebo pojišťovna může provádět změny pouze tehdy, shodnou-li se na nich obě smluvní strany. Pokud ne, může ten, kdo se změnou nesouhlasí, smlouvu beztrestně vypovědět.

Zatímco do důchodového systému musí člověk platit neustále. I když se změnami nesouhlasí, i když se mu nelíbí, i když mu dělají penzi navzdory všemu zaplacenému nedostupnější a nedostupnější.

Kvůli čemuž mám český stát za notně nesolidní firmu. A marně žádám, aby mi byla dána možnost po další nepříznivé změně od „smlouvy“ odstoupit. Nechat si vyplatit vše, co jsem do této pochybné instituce na důchodovém spoření dosud vložil, a obrátit se někam jinam.

Ovšem to mi ti nesolidní „pojišťováci“ na ministerských křeslech nedovolí.