Neobtěžujte doktory!

Blíží se nám konec roku. A jak mi bylo mediálně sděleno, znamená to mimo jiné i stále častější případy, kdy prý jsou pacienti v nemocnicích odmítáni. Že se prý mají stavit až příští rok. Protože… došly peníze.

Nemocnice prý takto odmítají nemocné, ač je to podle právníků dost ošemetné (http://zpravy.aktualne.cz/domaci/dosly-nam-penize-stavte-se-pristi-rok-odmitaji-spitaly-sve-p/r~b3252eb8992e11e586750025900fea04/).

Protože se tady setkává hned několik vzájemně si odporujících faktů.

Nemocnice  jsou povinné poskytnout pacientům potřebnou péči. Nesmí je odmítnout, pokud by to mělo nemocné poškodit. Jenže…

Zároveň platí, že zdravotní pojišťovny s podporou ministerstva zdravotnictví stanovují horní strop financování péče v nemocnicích. A pokud snad nemocnice takto stanovený limit překročí, „utře hubu“. Sice prý mají takovéto limity dohodnutou i jakousi vůli, o jakou lze smluvenou úhradu eventuálně překročit, jenže ani to nemusí stačit. A pak jeden neví.

Jeden ze zástupců VZP sice vcelku přesvědčivě tvrdí, že jsou tyto stropy finančního plnění toliko orientační, že se dají v případě potřeby navýšit a že se ještě nestalo, že by nemocnice nakonec za nad limit poskytnutou péči zaplaceno nedostala, respektive že pojišťovna najde každému svému pojištěnci pomoc případně v jiné nemocnici, jíž ještě nějaké ty peníze zbývají, bylo-li by nejhůře. O čemž mluví i ministerstvo zdravotnictví samo.

Prostě jsou podle ministerstva a naší největší zdravotní pojišťovny limity pro platby za péči nezbytné, protože je rozpočet zdravotních pojišťoven omezen, jenže tato omezení… nejsou závazná. Pojišťovna se zaváže zaplatit nemocnici nanejvýš tolik a tolik, avšak pokud to prý nedokáže nemocnice dodržet, mávne se nad tím rukou a dá se víc. Prý…

Divné, že? Zvláštní, říci někomu, že mu nedám víc, než se zavážu a pak se před veřejností holedbat, že klidně víc dám. Dělat si doslova legraci z vlastních závazků. Nebo…

Nebo se takto v nouzi nejvyšší vymlouvat a házet odpovědnost na jiné. Říkat, že nemocnice pomoci musí, a pak dělat drahoty a možná také nezaplatit. Kdo ví…

A tak se nemocnice prostě koncem roku vykrucují, pokud jim garantované peníze dojdou. Kdo by si troufnul riskovat, není-li vůbec jisté, dostane-li víc než má slíbeno? Kdo by chtěl přijít pro svou dobrotu na buben?

A tak se odmítají i noví pacienti center na léčbu rakoviny či roztroušené sklerózy. Ač je to podle právníků sporné a podle rozumných lidí vlastně zrůdné. Říci třeba někomu s rakovinou, komu je i mediálně vnucováno, že čas tu rozhoduje o životě a on nemá patřičná vyšetření odkládat na svatého Dyndy, aby se zastavil někdy příští rok…

Ale prý je tomu tak. Protože někdo to zaplatit musí a když tu falírují ohromné peníze…

A tak byste si vy, kdo potřebujete péči zrovna ke konci roku, měli možná namísto do nemocnice zaskočit… do kina.

Jak se mi vcelku nedávno snažil nakukat letáček vhozený do (jistě nejen mé) poštovní schránky, prý během promítání náhle pocítíte jakousi sílu, brnění a proudění v těle a dost možná vymizí i bolesti, postižení a jiná utrpení. Chromí náhle budou moci chodit, slepí prohlédnou, uzdravíte se z rakoviny a dalších neduhů, ba i ze závislostí.

Protože nevyléčitelné prý neexistuje a uvidíte-li někde v kině ten správný film, doktora potřebovat nebudete. Vyléčí vás bůh, jemuž zdravotní pojišťovny žádný strop na finanční plnění nestanovují, jenž se nemusí bát, dostane-li za svou snahu navíc zaplaceno či nikoliv.

Pochopitelně, je to nesmysl, jenže… Když se tím někdo zabývá, jsou zřejmě i v našich řadách zoufalci ochotní něčemu takovému uvěřit. A nezbývá nám než doufat, že se toho zdravotní pojišťovny a ministerstvo zdravotnictví nechytí.

A že těžce nemocným našincům, kteří potřebují neodkladnou pomoc, nezačnou s koncem roku rozdávat vstupenky do biografu. U kterých vzhledem k toliko dobrovolným příspěvkům nehrozí, že překročí finanční strop. Aspoň doufejme…