V uplynulých letech si svět zvyknul označovat nás Čechy za xenofobní smečku, neochotnou pomáhat nešťastným lidem. Stalo se to běžným tématem od chvíle, kdy začala předchozí migrační krize, a všichni víme, jak se tehdy věci měly.
Když tehdy někdo z oněch afrických či asijských migrantů na české území vstoupil, musel počítat s tím, že skončí obvykle na celou zákonem stanovenou dobu v detenčním zařízení, že tam „bude dostávat v mizerných podmínkách jen nechutný žvanec a pouhých pár korun kapesného“. A měl-li tento nějaké peníze, musel si takový pobyt dokonce hradit. A to navzdory tomu, že jakmile musel být někdo takový po uplynutí zákonné lhůty automaticky propuštěn, stejně tu nezůstal, jak avízoval už předem, a zmizel dál na západ.
Češi se stali pro svět zrůdami, protože se o tyto lidi nepostarali tak, jak se to (obvykle na západ od našich hranic) požadovalo. A dokonce si později ani nechtěli převzít od západních zemí migrantskou kvótu.
Svět se do nás tehdy opakovaně pustil a my Češi jsme měli z ostudy kabát. A dokonce jsme se dočkali i mezinárodního odsouzení, protože jsme měli ty kvóty povinně přijmout.
A co dnes?
Jenom podle oficiálních čísel připadá na každých padesát Čechů jeden čerstvý utečenec z Ukrajiny. A to se ještě neví o všech a další přibývají. A co se to v České republice děje? Tato je přijímá i nadále, shání pro ně ubytování, poskytuje jim (skromné, ale maximálně možné) automatické finanční dávky, zajišťuje jejich dětem umístění do škol. Tito Ukrajinci bez problémů získávají víza, mají možnost hledat si bez omezení práci…
Že bychom se my Češi tak změnili?
Ale kdeže! Jsme takoví, jací jsme vždycky byli. On byl totiž problém někde jinde. Tam, kde ho ostatní svět nechtěl vidět. Češi prostě nechtěli migranty, kteří tu nechtěli za žádnou cenu zůstat, kteří nehodlali akceptovat zdejší pravidla hry, platná pro každého, kdo se tu zdržoval a zdržuje. Češi nechtěli vyžírky, kteří přišli a hned chtěli za nic rajský život, o jakém i místní obyvatelstvo může leda snít. A už vůbec nakonec nechtěli přebírat odpad, který už se populistickému západu nelíbil, a tak se ho chtěl stůj co stůj zbavit.
Češi dnes prostě pomáhají. A neprotestují. Ale jen proto, že ví, komu pomáhají. A že mu pomáhají právem, že to někdo takový potřebuje. A že jde o lidi, kteří tu chtějí žít. A pomáhají i tehdy, když to nepožadují bruselští páni, když ta bruselata nevyžadují nějaké to přerozdělování.
