Mikrob…

Pan Radana běhal po podniku, tedy po dopravní firmě, v níž byl zaměstnán, a sháněl nějaké mýdlo. Ne že by snad v místnosti pro řidiče žádné nebylo, jenže toho společného pro všechny chlapy, jež dosud s ostatními běžně používal, už se nechtěl ani dotknout. Chtěl mít mýdlo vlastní. A raději velké a nejraději ne jenom jedno, ale hned víc. Protože jistota je jistota, jeden nikdy neví.

Když na vedoucí skladu vyškemral několik mejdlíček, rozběhl se po podniku nanovo. Protože sice byl již vymydlený, jenže ani to mu náhle nepřipadalo dost. Jakkoliv byl jindy docela spokojený i s tím, že nemá kolomaz až za ušima, nyní mu ani vydrhnuté ruce bez jediné šmouhy nebyly dostačujícími. A tak nyní sháněl nějaký ten dezinfekční prostředek, jímž by se mohl vyčistit ještě důkladněji. Aby byl div ne sterilní.
A poté, co ošetřil svou kůži i jakýmsi silným antibakteriálním prostředkem, si na obličej natáhl roušku, a jakkoliv v ní vypadal směšně, dopadlo to ještě pořád docela dobře. Protože  si tuto navlékl jako provizorium poté, co zjistil, že v bývalém skladu Civilní obrany nezbyla ani jedna plynová maska, v jakých tu kdysi pořádali branná cvičení. Protože s ostatními už nechtěl ani dýchat stejný vzduch.
Od té chvíle nepodal nikomu ruku, pokud to okolnosti jen trochu dovolovaly, nestáhl rukavice, každou ranku okamžitě zakapával jódem.
Prostě byl na sebe více než opatrný. Protože se bál, že by tady, ve firmě, mohl od někoho něco chytit. Nějakou chorobu.
Nevěděl sice jakou, ale věděl o tomto nebezpečí. Protože se podnikem nesla prý zaručená zvěst o tom, že sem vedení odněkud dovezlo nějaký nový mikrob… mikrob… mikrob…
Aha, už jsem si vzpomněl! Mikrobus.