- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Opodál žijí v maličkém bytě celé tři generace jedné rodiny. Prarodiče, jejich dospělá dcera s mužem a vnoučata. Mladí se vzali již před lety a jejich jediným přáním je mít svůj vlastní byt. Protože k druhým prarodičům by se do garsoniéry vůbec nevešli, musí žít tady a sdílet s těmito prarodiči jednu komůrku v dvoupokojovém bytě. Chtěli by bydlet ve svém, avšak nemohou. A sotva se na tom něco změní. Protože nemají peněz nazbyt, ba leckdy sotva vyjdou od výplaty k výplatě. A tak musí doufat, že prarodiče jednoho dne umřou a uvolní zde svůj díl životního prostoru. Zní to krutě, ale je to tak. Protože bez peněz ti mladí nikdy jiné bydlení mít nebudou. Nemají nárok.
A proč jsem zmiňoval nutnost úmrtí prarodičů? Protože tito by sice mohli potenciálně odejít do domova důchodců, jenže… Jak zmíněno, nemají peněz nazbyt. A za vše se platí. I za toto „odkladiště seniorů“. A bez placení nemalého nájmu a s tímto souvisejících služeb se do domu pro seniory nedostanou, ani kdyby se tam náhodou uvolnilo místo. Nemají nárok. A nikdo se u nás nad tímto faktem nepozastavuje. Prostě tento typ stáří není pro ně. Běžná realita.
Hned vedle bydlí mladá dívka se svými rodiči. No, bydlí… Většinou ji je vidět na lavičce v parku, na nádraží či spící ve sklepě na uhlí. Protože její otec, věčně opilý, nejednou žádá, aby mu roztáhla nohy, což jí není ani trochu po chuti, a její fetující matce je to jedno. Jenže co naděláte? Do plnoletosti byla mladá v „děcáku“, ale coby úředně dospělou ji vypustili bezprizorně do světa. Tedy vrátili do rodného hnízda. Štěstí ve srovnání s jejími kamarádkami, jež skončily zcela na ulici, jenže… Na nějaký dům na půli cesty nárok nemá a tak není zbytí. Nic neobvyklého. Nemá nárok a šmytec. Nikdo se nediví.
Nu a jí nejednou podobně žije i místní bezdomovec. Nikdo už nepamatuje, kdy se tu objevil poprvé, nikdo neví, jaký osud ho na ulici přivedl. Jen se šušká, že to býval slušný člověk, kterému se prostě v jistém údobí života nezadařilo. A tak tu spí na kanále, žebrá o nějaké ty drobné a z toho žije. Na žádnou oficiální pomoc nemá nárok. A tak jen pitím zahání žal a je smířen s osudem. Osudem člověka, jenž, pozbyv dokladů, nemá nárok zhola na nic.
A dostává se pomalu do situace alkoholiků. Lidí označovaných jako nemocní. Osob, jež by se měly léčit a nejednou by se léčit i chtěly. Jenže protialkoholní léčebny nejsou nafukovací, alkoholiků jsou statisíce a tak se prostě dostane jen na pár šťastlivců, kteří se dočkají. Na většinu ne. Nemají nárok.
A takových lidí nemajících na tu či onu pomoc žádný nárok u nás je! Možná tisíce, možná statisíce, možná i miliony. Strádají, protože jim nikdo ze zákona nemusí pomáhat. Někdy jim sice někdo z dobré vůle pomůže, avšak nárok nemají žádný a nikdo za neposkytnutí pomoci odpovědnost nenese. Kdo o ně nejeví zájem, komu se tito příčí, může je kdykoliv odmítnout.
A tak mě napadá kacířská myšlenka:
Proč tedy vůbec máme přijímat ony potenciálně nebezpečné uprchlíky z dalekých krajů, když je u nás snad vůbec nikdo nechce? Na čem se zakládá jejich jakýkoliv nárok na naši pomoc?
Další články autora |
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!