Je samozřejmé, že nikdo nechce být chudý. Nebo aspoň nikdo při smyslech takový být nechce. Protože kdo by prahnul po stavu věcí, kdy by neměl nejednou třeba ani na nejběžnější věci, považované v jeho společnosti za nezbytnost?
Kdo by se chtěl omezovat? Nikdo.
Ovšem přesto chudí stále jsou. A jak prý praví fakta, jsou tito alespoň tedy statisticky stále chudší. Stále patrnější je nepoměr mezi tím, co mají tito a co vlastní jejich protipól, tedy osoby zvané bohaté.
Podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) se totiž neustále zvětšuje propast mezi bohatými a chudými v rozvinutých zemích a leckde je nerovnost v příjmech dokonce větší než kdy v minulosti.
Kvůli „nestandartní práci“, jak jsou zmíněnou organizací nazývány samostatně výdělečná činnost a pracovní smlouvy na dobu určitou, tvořící od poloviny devadesátých let více než polovinu všech vzniklých pracovních příležitostí, jsou prý domácnosti takto pracujících daleko chudší než domácnosti jiné.
Ale rozdíly jsou patrné nejen mezi jednotlivými zaměstnáními, ale i mezi státy; bohatí a chudí jsou si prý navzájem nejvzdálenější v Chile, Mexiku, Turecku, USA a Izraeli, zatímco nejblíže si jsou v Dánsku, Slovinsku, na Slovensku a v Norsku.
V rámci celé OECD prý dokonce nejbohatší desetina společnosti vydělává skoro desetkrát více než desetina nejchudší a až celé čtyři nejchudší desetiny populace si díky ekonomickému růstu v posledních desetiletích pomohly jen málo nebo si dokonce i pohoršily. A to prý mimo jiné vyvolává i nedůvěru v instituce a třepí sociální strukturu, kterážto negativa prý s pomíjející krizí opět počínají narůstat.
Prý se čím dál méně efektivně přerozdělují příjmy formou daní a dávek, což prý by mělo k odstraňování nerovnosti mezi lidmi přispívat, ale jak vidno nepřispívá. A tak nyní OECD doporučuje, aby se bohatým lidem zvýšily daně. Aby se pomohlo chudým na úkor těch, kdo se jim dnes stále více vzdalují.
Protože je pro OECD zřejmě nepřijatelné pomyšlení, že se jedni topí ve větším a větším bohatství, zatímco druzí musí obracet v kapse každou korunu nebo jinou měnu. Protože to prý brání dalšímu rozvoji.
Svým způsobem by možná bylo moudré OECD podpořit a zatleskat jí za to, jak jí leží na srdci to, aby chudí nestrádali. Možná to myslí dobře. Protože věru jen málokdo, snad jedině masochista, by chtěl být na místě těch, kdo navzdory svému snažení končí den co den v nejlepším případě na nule, kdo jsou ale nejednou i celoživotně odsouzeni k žití v mínusu, kdo nic neměli a nemají a nesvítá jim ani pomyslná naděje na nějaké světlo na konci tunelu. Nikdo by nechtěl být chudý, právě naopak. A člověka ničí nejen bída, ale často už i samo pomyšlení na to, že by se jednou mohl nuzákem stát. A mít tak záruku, že člověka stát nedá, že mu z daní těch šťastnějších dá alespoň špetku naděje… To je příjemné.
Jenže…
Přesto humanismu OECD, jenž z této zprávy vyznívá, netleskám. Ne proto, že bych byl bohatý a děsil se představy, že by mé jmění mělo být podle jejího přání formou daní přerozděleno mezi jiné lidi.
Netleskám proto, že to už u nás (a nejen u nás) bylo. Těm, kdo si vydělávali nad průměr, se bralo, chudým se pak po jánošíkovsku dávalo. Ti, kdo něco dělali, povinně dávali těm, kdo nic nedělali, efektivní branže dotovaly ty, které vznikaly jen a pouze proto, aby se mohl dodržet zákon o plné zaměstnanosti v naší tehdy socialistické společnosti.
A všichni, kdo to chtějí vědět, už dávno vědí, kam nás to dovedlo. Po devětaosmdesátém roce to vyšlo najevo a důsledky toho si neseme dodnes. Dodnes jsme kvůli tomu nedohnali nejen Ameriku, ale ani daleko chudobnější rozvinuté země. Dodnes jsme na chvostu.
A tak prostě zastávám názor, že bychom se měli na nějaké obavy z „rozevírání se nůžek“ mezi bohatými a chudými vykašlat. Protože (nejen) mě ani nehne, abych pracoval, pracoval a zase pracoval jen proto, abych se pak významnou měrou (pře)rozdělil se „sociálními případy“, kterým práce nevoní. Abych s nimi žil ve stejné zprůměrované vyloučené lokalitě a sledoval, jak (nejen) mne táhnou ke dnu. Ani při uvědomění si toho, že by ve stejně nuzných poměrech žil třeba… ten dnes mediálně propíraný český výherce miliard. Jenž by podle mínění OECD zřejmě také měl přispět chudým, ve srovnání s ním tedy i mně. Dát každému z Čechů nějakých 250 kaček, abychom měli zase všichni stejně.
