V onom polesí se to odjakživa jen jen hemžilo zajíci. Žili si tam, vesele se množili, pásli a dováděli a pranic jim nevadilo.
Pak se však do jejich tradičního teritoria odkudsi přistěhovala liška a počala zajíce lovit. Pronásledovala je, honila, ba i zraňovala, zabíjela a živila se jimi.
A zajíci? Co myslíte? Vzdorovali tak, jak jenom vzdorovat dokázali. A zvěděv, že v tomto případě jen ten, kdo uteče, vyhraje, nakonec utekli. Někam, kde nemuseli žít ve věčném strachu z tohoto predátora. Protože kdo se naivně pokusil s liškou sžít, byl dříve či později nemilosrdně sežrán.
Ve stejném lese a jeho přilehlém okolí se to odjakživa hemžilo i drobným ptactvem. To ovšem jen do chvíle, než si ona místa zvolil za svůj nový domov orel. Nebo co že to vlastně bylo za dravého ptáka. Dravec počal drobné a v podstatě bezbranné ptactvo lovit a koho si umanul napadnout, ten si mohl být jist, že je s ním ámen. Celé populace ptactva padly orlu za oběť; prakticky každý ptáček zpěváček, který se pokusil v orlově teritoriu přežívat i nadále.
V nedalekém rybníce si odedávna spokojeně žili kapři. Bylo jich tam požehnaně a nic jim tam nescházelo. Ovšem pak tam kdosi mezi ně vypustil štiku a rázem bylo všemu jinak. Kaprům nastaly ještě krušnější časy než prve zmíněným zajícům či ptactvu, neboť byli tímto dravcem loveni též, ovšem bez možnosti rybník dobrovolně v nouzi nejvyšší opustit. Někteří kapři tak zoufale přežívali skryti v marastu na dně a ostatní prostě museli čekat jen na svůj neveselý konec.
A podobně výše jmenovaným dopadly i myši, když se k nim nastěhovala kočka, podobně dopadly včely, když se do blízkosti jejich úlů nastěhoval medu chtivý medvěd, totéž stihlo slepice nuceně dlící nedaleko domova kuny, drobné hlodavce v rejdišti zmijí,…
Prostě to dopadlo vždycky stejně. Jakmile se k některému živočišnému druhu přistěhoval zlovolný vetřelec, s nímž nebylo možno koexistovat, pokoušela se slabší zvířata o prosazení svých zájmů, ovšem marně. A tak nezbývalo než uprchnout, protože pro ně byl život na onom místě více nesnesitelný.
Protože každé z oněch slabších zvířat vědělo, že se svým přirozeným nepřítelem nemůže spokojeně žít. Že se od něj musí držet dál, a čím dále, tím lépe. Slabší tvorové prchali, dokud to šlo, a když už to nešlo, prostě podlehli. Byl s nimi ámen.
O nebezpečí a nutnosti se nějak vymanit vědělo každé normální zvíře. I ty hloupé slepice.
To jenom lidem to dosud nedochází. Tedy některým lidem, těm, kteří vesměs už žijí daleko a hlavně vysoko a je jim to tudíž fuk. A bohužel vlivným lidem.
Těm, kteří stále vymýšlejí jakési integrační programy pro takzvané „sociálně slabé“. Aby tito byli včleněni mezi slušné lidi. Ať to stojí, co to stojí.
A ti slabí, bezbranní „sociálně neslabí“? Ti jsou zkrátka jako zajíci či kapři. Z lokalit, kam jsou nepřizpůsobiví „integrováni“, zoufale prchají, seč jim finanční a jiné síly stačí, nebo nemaje východiska zkoušejí v bahně na dně přežít.
Některým se to daří, některým ne. Ovšem všeho do času. Na každého (z těch slušných) jednou dojde. Protože nelze prchat donekonečna. A rychle se množící predátoři si nedobrovolně, nuceně spoluintegrované slušné lidi jednou i v tom nejhorším marastu najdou a „sežerou je zaživa“.
Pokud lidstvo nedospěje k poznání, že jsou tu i lidští (po)tvorové, kteří do slušné společnosti vpuštěni být nemohou. Nejsou toho hodni. V zájmu slušných lidí. Jenže právě v tomto ohledu jsou dnešní o tomto rozhodující lidé bohužel daleko hloupější než i ta nejhloupější zvířata.
