Já a sendvič?

Dnešní třicátníci až pětapadesátníci to prý mají těžké. Stejně jako všichni soudní lidé si totiž přejí mít krásný a klidný život, jenže toto je pro ně stále větší a větší problém.

Protože tuto jejich touhu hatí nezbytnost starat se o své děti a zároveň i o stárnoucí rodiče. Musí zvládat to právě zmíněné a současně ještě pracovat, vydělávat a normálně fungovat.

Tyto lidi tak trápí nedostatek času, finanční těžkosti a též neschopnost o svých problémech hovořit. A aby toho nebylo málo, bojí se též o své vlastní stáří a stáří svých blízkých, bojí se zdravotních problémů provázejících sklonek života.

Více než polovina lidí z této generace má tyto trable a je tudíž nasnadě, že právě tito našinci patří mezi největší nespokojence – nespokojen se svým životem je tu každý čtvrtý, což je daleko horší situace než u lidí ve věku do čtyřiadvaceti let nebo naopak seniorů.

Mají (totiž máme) to zkrátka těžké. My ze sendvičové generace (http://www.ctidoma.cz/zdravi/2017-11-26-musi-vydelavat-starat-se-o-deti-i-starnouci-rodice-co-trapi-sendvicovou-generaci?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=denni-tisk).

Přičemž já to mám ještě o chloupek těžší.

Protože já mám navíc problém s tím, že ze mě někdo dělá sendvič, tedy něco těžko identifikovatelného a ještě hůře stravitelného mezi dvěma načernalými chleby.

Být sendvičem je pro mne asi stejně příjemné jako být Husákovým dítětem.

Představa, že Gustáv Husák s mojí mámou tento a pak ještě tohle…