Zajel jsem si tento víkend do Lince. K našim jižním sousedům, jimž je prý na rozdíl od nás v otázce imigrantů skutečně ouvej. Už při mých předchozích návštěvách v uplynulém čtvrtstoletí se to tam dost černalo. A teď…
Teď se jim tam v posledních měsících nahrnuly ještě hordy běženců mířících do Německa, v němž už ale pro tyto zůstala otevřená jen jediná náruč, a to ta paní Merkelové, a mohlo by se tedy zdát, že je s Rakouskem ámen.
A tak jsem si tam zajel. Abych se podíval, jak se věci mají. A abych snad i vytušil, co mne a nás může potkat, protože je to z Rakouska sem coby kamenem dohodil, případně vlakem za nanejvýš pár hodin dojel.
Protože to víte… Když se dočtete (http://ceskokrumlovsky.denik.cz/z-regionu/sousede-nechali-svuj-dum-azylantum-20151112-c7fe.html) o bývalém „Hitlerově městě kultury“, z něhož chtěl „vůdce“ dokonce učinit světové středisko umění v duchu nacionálně socialistického pojetí, že je toto zaplaveno bezprizornými neárijskými běženci bez střechy nad hlavou, pro něž už nejsou k mání žádná místa v přerozdělovacích střediscích pro uprchlíky a kteří bezprizorně v ulicích města hledají soukromé osoby, které by se jich ujaly a vzaly je aspoň na noc k sobě domů… Když tam zástupy azylantů tvrdnou na Hlavním nádraží a jenom čekají, až někdo přijde a ujme se jich, protože se o ně nemá jak postarat ani stát, ani spolková země… Když pro ně akorát charita zřídila provizorní stanici péče na nádraží a prostřednictvím facebooku hledá soukromníky, kteří by byli ochotni zcela bezplatně ubytovat uprchlíky na jednu noc i déle, aby jim tito pokud možno nenocovali na ulicích, což se (relativně) naštěstí doposud občas setká s kladnou odezvou…
Prostě mě zajímalo, jak to tam vypadá. Tam kousek od našich hranic. Tam, kde už hledají místní ve svých řadách i takové, jako jsou jakási paní Dannerová s partnerem, kdo by u sebe doma dopřáli imigrantům možnost vyspat se, umýt se a vyprat. Tam, kde u soukromníků museli rezignovat na to, co po nás Češích „Evropa“ od samého počátku tak zarputile a nekompromisně žádala, a sice že lidem ochotným nabídnout pomocnou ruku přímo vybírají na míru jen ty migranty, kteří by se tomu kterému dobrému člověku mohli hodit.
Zajel jsem tam, abych si mohl udělat obrázek, co nás může čekat, až Rakušanům či těm migrantům, kteří ani zdaleka nedosáhli toho, co si vysnili, dojde trpělivost a až si tito všimnou toho, čeho si už někteří jim podobní dříve všimli. Že je právě z onoho lineckého nádraží přímo skvělé vlakové spojení k sousedům, do Českých Budějovic, ba i Prahy. A když tito zaslechnou, že jsme sice silně protiimigrantských názorů, ale máme poloprázdná detenční zařízení s „plnou penzí“, lepší než rakouské ulice a každodenní nejistota…
Situace v oblasti lineckého nádraží mne na první pohled mile překvapila. Žádné davy přistěhovalců, žebráků či neodbytných žadatelů čehokoliv. V nádražní budově sice na české poměry hodně černo, ale na místní standart z posledních let nic neobvyklého. Přímo idylka.
A tak by se snad bylo v první chvíli možno zatetelit blahem. Trochu zahýřit optimismem. Protože to tam, kousek od nás, vypadalo relativně dobře.
Mohl bych být se zjištěným spokojen. Jenže přesto nejsem. Nemohu být.
Protože jsem v oné nádražní budově sice viděl docela příznivý obrázek, jenže… Venku lilo jako z konce. A nikomu z migrantů se tak prostě jenom zjevně nechtělo vylézt zpod podloubí v nedalekém okolí onoho nádraží. Kde jich prý asi pět stovek přespává přímo na ulici. Doufaje, že si je někdo někdy vezme do vlastního domu či bytu, aspoň na noc.
A až je to přestane bavit? Třeba proto, že máme na krku zimu? Za pouhou hodinu a půl lze vlakem dorazit na naši stranu hranic, za nějaké dvě hodinky už je můžu mít všechny doma. Protože podle místního našince je tamní policie dost vytížená už jenom tím, že takovým migrantům rozdává jídlo, a nasedne-li pár set takových běženců do rychlíku na České Budějovice či Prahu, co s nimi asi tak zmůžou ti tři čeští policisté, co na naší straně hranic kontrolovali lidi, kteří k nám z Rakous v mém vlaku přijížděli?
Zpět domů jsem rychlíkem dojel pohodlně a bez problémů. A ať si sluníčkáři říkají, co chtějí, doufám, že u oněch lidí tomu tak nebude.
