Dědictví

Když přijde řeč na téma dědictví, nejednomu člověku se přímo rozzáří očka už při pouhém pomyšlení na něj.

Protože sice následuje smutné události, tedy skonu nějaké velice blízké osoby, ovšem je to zároveň skvělý způsob, jak si bezpracně přijít na nějaké ty peníze.

Ovšem jakkoliv kdekdo dosud sdílí onen výše zmíněný názor, je dnes už realita dost odlišná. Protože máme nový občanský zákoník, jenž na tuto problematiku vrhá docela jiné světlo.

Podle zmíněného zákoníku už totiž v případě dědictví není vše zase až tak růžové. Pokud totiž pozůstalí po nebožtíkovi neuplatní hned na začátku dědického řízení takzvanou výhradu soupisu majetku nebo neodmítnou dědictví jako celek, mohou si zadělat na obrovské problémy. Dostanou se sice k majetku, jenž po zemřelém na světě zůstal, ale stávají se zároveň i ručiteli za jeho případné dluhy. A hravě se tak může stát, že sice něco zdědí, ale nakonec bude ono dědictví doslova danajským darem, protože na dluzích po nebožtíkovi mohou zaplatit i neskonale více, než je jmění, na které si přišli. Bez jakéhokoliv omezení.

V našich řadách je tudíž stále více těch, kdo mají takový strach z případných dluhů zemřelých, že se rovnou zřeknou celého dědictví. Raději nechají to, co tu po zemřelém zbylo, státu, než aby riskovali, že se na ně sesypou věřitelé, exekutoři a jim podobní a že to možná skončí i exekucí majetku pozůstalých, nebudou-li tito schopni nebožtíkovy dluhy vyrovnat.

Má to svoji logiku. Nejednou je lepší něco oželet, než se vydat všanc, ne vždy je risk zisk.

Ovšem je to vlastně i hodně smutné. Protože si jenom představte, jak by svět vypadal, kdyby tu onen nový zákoník platil od nepaměti. Co bychom dnes měli, kdyby každá generace odmítala převzít to, co vytvořili její předci? Kdyby každá generace preventivně začínala znovu a znovu od nuly, jen aby neriskovala pád do mínusu?

Dodnes bychom žili kdesi v hlubokém pravěku.

Což je děsivá představa.

Děsivá, ale ne nejděsivější.

Daleko hroznější je představa, jaký osud možná potká naši zemi „v rámci tohoto zákoníku“ v budoucnu. V případě, že budou naše děti dost chytré. A zřeknou se tak celé své vlasti, zadlužované našimi dnešními politiky. Protože pro ně bude lepší přestat být naším národem, než za ty ekonomické šílence splácet státní dluhy a riskovat vlastní existenci.

Český národe, amen.