Až příliš často se v poslední a nejen poslední době dočítám o tom, jak těžko se žije našim starším spoluobčanům. Až příliš často registruji v různých médiích jejich stesky a ještě častěji slova těch, kdo jsou jejich rádoby spasiteli či osobami pasujícími se do role jejich zastánců.
Prostě co chvíli někde zvím, jak těžko se v dnešní době žije důchodcům, jak nízkými a mizerně valorizovanými jsou jejich penze. Jak nejednou živoří, jak končí ve spárech všemožných bankéřů a lichvářů, od nichž si půjčují a následně nejsou schopni splácet, jak se na ně valí četné exekuce a jak často jejich penze dosahují takové výše, totiž níže, že už jim nelze ani nic strhávat na pokrytí dluhů. Slyším, jak by mnozí z nich potřebovali tu asistenci a tu třeba i adekvátní ubytování ve specializovaném zařízení pro seniory, ovšem jak je jim toto nedostupné, zejména v drahém soukromém sektoru.
Prostě naši senioři živoří a mně je to v médiích předestíráno až neskutečně často. Dovídám se, jak tito nebožáci strádají, jak ztrácejí perspektivu. Prostě mají život pod psa. A jsem svolný tomu i uvěřit. Protože já bych sice z jejich průměrné penze obstojně vyžil, ovšem s věkem vznikají a rostou i náklady, jež já doposud nemám. A navíc jsou i tací, kdo ani ten průměr nemají.
Je mi jich pochopitelně docela líto, což je také nejednou úmyslem prezentovaných zpráv o tomto tématu.
Ovšem zároveň se ospravedlňuji sám před sebou, abych nepropadl pocitu, že i já jsem na vině jejich neradostnému bytí. A ospravedlňuji se – nakolik jsem přesvědčen – plným právem. Mé důvody jsou totiž nasnadě.
Už před nějakými dvěma desítkami let se totiž mluvilo o tom, že jednou nebude mít stát dostatek prostředků na státní důchody, že to klesající populace mladých živitelů „neutáhne“. Plus mínus dvacet let jsme tak slyšeli, že se každý musí zavčasu, v produktivním věku, přičinit, zaopatřit se, zajistit se na stáří sám. Protože přijde den, kdy už se na stát nebude možno spolehnout, kdy stát dá maximálně almužnu. Někdo tomu uvěřil… a někdo z tehdejších relativně mladých zjevně ne.
A bác. Dnes naši penzisté strádají. Mají nelehký úděl. A to ho ještě nemají nejnelehčí, neboť naši mocní doposud nepozbyli své rozhazovačnosti. Důchodcům se dává už po řadu let více, než státní důchodový systém vybírá. I se svojí dnešní „starobní almužnou“ tak mohou být důchodci ještě rádi, protože být jim dáváno přesně podle možností systému, nejeden by dost možná i umřel na ulici hlady. Což se neděje. Zatím.
A ve čtvrtečním zpravodajství na internetu jsem se dočetl vlastně nudnou, přesto však v této souvislosti ne nezajímavou statistiku. Vyčíslení dnešního stavu věcí.
Navzdory „mediální masáži“, jež nás už řadu let provází, zjistila agentura SC&C pro Českou bankovní asociaci právě nyní, že osm z deseti Čechů předpokládá, že v penzi bude žít především ze starobního důchodu vypláceného státem. Což je prý sice méně než dříve, ale pořád je to úctyhodné číslo. Sice si prý lidé chtějí přilepšit i formou nějakého spoření, stavebního spoření či úspor, ovšem na své úspory dnes spoléhají jen dvě pětiny z nás. A jen dvě třetiny z nás mají dnes nějakou finanční rezervu. Ovšem pětina našinců by se svými penězi dnes vystačila jen měsíc, pětina dva až tři měsíce,… a jen osm procent rok a déle. A mezi těmi „nejzabezpečenějšími“ jsou hlavně lidé nad šedesát let věku… A celá třetina z našinců dnes nemá finanční rezervu vůbec žádnou.
A tak je dost zřejmé, co přijde v budoucnu. Navzdory častým steskům na dnešní úroveň státního penzijního systému, s nímž bude i nadále hůře a hůře, se nějak ne a neměníme. Stále spoléháme na stát, před nímž nás dokonce i naši politici už před nějakými dvěma desítkami let varovali.
Přečtěte si vy, dnešní střední generace, mí plus mínus vrstevníci, tyto řádky zase za nějakých dvacet let! Až budete skučet, jak žalostné jsou státní penze, z nichž nejste schopni nejednou vůbec pokrýt ani elementární životní náklady! Přečtěte si to znovu… a pak nadávejte leda tak sami sobě…
