Cesty domů

Nemělo by na tom být nic neobvyklého. Prostě by se člověk měl rád vracet domů. Mělo by ho to táhnout tam, odkud tento pochází, rodná místa by mu měla být nade vše.

A nyní je prý tomu tak. A to i u těch, kdo své domovy opustili dobrovolně a nejednou i s tím, že tam už nikdy ani nepáchnou. Že se usídlí někde, kde bude lépe, možná dokonce daleko lépe.

Že prý po svém domově prahnou už i Iráčané žijící v našich eurounijních končinách (http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/iracti-uprchlici-se-vraceji-zpet-domu-z-evropy-jsou-zklamani/r~d063052ece6511e5819a002590604f2e/). Že prý už tito nechtějí být déle s námi a chtějí tam, kde mají své kořeny. Táhne je to domů, protože… je život v našich končinách zklamal. Není takový, jak očekávali. A proto se prý rovnou celé tisíce migrantů rozhoupaly a chtějí od nás pryč. Zpět do Iráku.

Irácké migranty zklamaly především Belgie, Finsko, Německo, Rakousko a Řecko, odkud se chtějí vydat vstříc domovu nejpočetnější zástupy takových. Ještě loni do Evropy přicházeli migranti včetně těch iráckých po desetitisících, opouštěli své domovy a za cestu nejednou utratili vše, co měli.

A dnes už ztratili iluze o svém vysněném evropském ráji. Jež ani nemohli v uprchlických centrech v západní Evropě neztratit.

Je tady na ně prý mimo jiné příliš draho a pochopitelně i chladno. Cítí se tu sami a s možností najít si partnera nebo si sem v dohledné době nechat přivézt rodinu je to přinejmenším komplikované, ne-li vysloveně nemožné. V Belgii Iráčané od září loňského roku dokonce nemohou počítat ani s programem automatické finanční pomoci pro uprchlíky, čímž se tam úřady rozhodly bojovat proti ekonomickým migrantům. A to se jim zdá být nesnesitelným.

A tak se Iráčané vracejí zpět do své vlasti. Podle mluvčího iráckého ministerstva pro migraci je takových mnoho, ani spočítat je prý nelze. A to mimo jiné i proto, že se na náklady ministerstva vrací jen někteří, zatímco ostatní si cestu zpět platí ze svého.

V loňském roce prý 3.500 migrantů z Iráku asistovala při dobrovolném návratu do vlasti i Mezinárodní organizace pro migraci, podle níž se většinou vraceli mladí svobodní muži pobývající v Belgii čtyři měsíce, a to téměř výhradně v uprchlickém centru.

A jenom na začátku letošního února se stovky iráckých migrantů dobrovolně vydaly finskými a belgickými vládními letouny zpátky do Bagdádu. Z Belgie třeba 106 migrantů speciálním letem na náklady belgické vlády.

Člověk by si řekl, že našinci, migranty zavalení Evropané, zajásají. Zejména vezmeme-li v potaz, že i sám belgický tajemník pro azylovou politiku a migraci prohlásil, že běžencům v návratu rozhodně nebude bránit, a oficiálně bylo přiznáno, že i jejich návrat speciálním letem vyjde levněji, než kdyby si je Belgičané měli doma vydržovat.

Jenže se prý asi zase až tak moc nejásá. A to nejen proto, že se tito Iráčané vracejí domů vesměs chudí jako kostelní myši, nemaje po zaplacení cesty do Evropy ani korunu, a Mezinárodní organizace pro migraci jim tam tak během prvního roku po návratu musí asistovat při znovuzapojení do tamní společnosti, ubytování, obstarání základních potřeb do domácnosti, hledání práce a podobně. Protože kdyby se díky jejich návratům jásalo…

… asi bychom si my Evropané počínali jinak. Než si Mezinárodní organizace pro migraci počíná. Protože…

Vrátit tyto migranty zpět do Iráku, to prý není jen tak. Protože každý ze zájemců musí nejprve podat oficiální žádost a prokázat, že se vrací do stabilních a bezpečných podmínek. Protože se tito lidé nesmí vracet do míst, kde zuří válka.

Ani na vlastní žádost.

Divné, že? Migranty už u nás skoro nikdo nechce, ovšem rozhodnou-li se do Iráku vrátit, bude jim v tom možná i zabráněno. Pokud se právě u nich doma bojuje. I kdyby se chtěli stůj co stůj vrátit domů, do oblasti bojů, Mezinárodní organizace pro migraci je tam zkrátka nevrátí. Nemůže vrátit. Bojuje-li se u nich doma, skončí u nás v emigraci. I proti své vůli.

Rozumíte tomu někdo?