Byl jsem cool. Totiž…

Jsa jinochem jsem byl vždy obletován děvčaty. Ne že bych byl nějaký mimořádný krasavec nebo snad učiněný Casanova, ale prostě jsem u opačného pohlaví nevzbuzoval nezájem. A tak jsem se výhřívával na výsluní, jsa v hledáčku nejednoho z našich děvčat.

Jenže ač mi to zpočátku dělalo dobře, postupně libý pocit z tohoto ochaboval. Protože to víte – léta běžela, mé lásky počaly umírat na sešlost věkem a já stále bytostněji vnímal, že těmi, kdo mne obletují, jsou již jenom paní sdílející se mnou domov důchodců. A ani z těchto mne neobletovaly všechny, neboť některé již byly nejen neobletováníschopné, ale přímo imobilní, a jiné mne sice svádět i začaly, ovšem vzápětí přičiněním Alzheimera či stařecké demence zapomínaly, kterýpak že to vlastně jsem a co že to po mně chtěly.
Jak říkám – přitažlivým jsem zůstal doposud, hlavně díky poměrně vysokému starobnímu důchodu, vkladní knížce a kvalitnímu umělému chrupu, ovšem přesto už to nebylo jako zamlada.
A na tom jsem se jednoho dne rozhodl něco změnit. Rozhodl jsem se stát přitažlivým nejen pro důchodkyně dost možná i mého věku, ale i pro děvčata mladá, tedy taková, jaká jsem balíval zamlada. Rozhodl jsem se, jak se prý říká, být cool, abych byl in.
Nebylo to věru snadné. A to již první krok, jenž znamenal svléci teplé jégrovky, hubertus, baťovky a ušanku a namísto toho se navléci do něčeho, v čem by mě hnal zamlada tatínek svinským krokem s bejkovcem v ruce a čím bych za svých mladých let znemožnil sebe i svou rodinu po celé vesnici na léta dopředu. Těsné džíny byly notně nepohodlné, umělé tričko s cizojazyčným nápisem nehřálo, v botaskách mi mrzly prsty u nohou a kšilt čepice posunutý na stranu ještě zhoršil můj už i tak nevalný sluch přikrytím naslouchadla. A k tomu to stálo tolik peněz, že jsem se musel smířit s několikaměsíčním živořením toliko o erární stravě a vodě.
Ale navzdory všemu mi bylo dobře na duchu. Protože konečně jsem byl borec, který drží krok s dobou. Byl jsem natolik podobný naší mládeži, že jedna z mých sousedek z domova důchodců při pohledu na mne omdlela, druhá si se znechucením odplivla a třetí uvažovala, nemá-li požádat vrchní pečovatelku, aby mi zjednala urychlený odvoz do Bohnic.
I vyrazil jsem do ulic mezi omladinu. Byl jsem frajer a nejedno děvče to i ocenilo. Vskutku jsem vzbuzoval zájem, byť nejen u mladých děvčat, ale u všech. Ale ostatní mne nezajímali – jen ta mladá krásná děvčata.
Třeba ty dvě kočky stojící právě před budovou střední zdravotnické školy, jež na mě vskutku hleděly se zájmem a jako u vytržení si cosi špitaly. Tedy říkaly si to hlasitě, ale to víte, ten můj sluch… Významně se na mě chichotaly a já se cítil jako lev salonů. A přistoupil jsem k nim, jakmile jsem zaslechl jejich poznámku, že jsem cool.
Což jsem bral jako výzvu k akci. Protože když jsem podle nich cool…
Ovšem… ach ty moje nedoslýchavé uši! Proč jenom já si s nimi zkusil něco začít?
Protože když jsem přišel blíž, už jsem slyšel lépe. A rázem jsem nebyl cool, ale…
Vůl.