Tak prý si stále více našinců šetří na svůj funus. Tři ze čtyř seniorů tak prý činí, a to především proto, že si nemohou být jisti tím, jak se jednou zachovají pozůstalí, až tu tito senioři sice budou, ale už nebudou. Prostě až budou tady, ale už v pánu.
Starší spoluobčané tak doufají, že se díky svým úsporám na poslední rozloučení dočkají důstojného odchodu z tohoto světa. Protože jinak…
V dnešní době jeden nikdy neví. A je vcelku logické se finančně zajistit nejen na sklonek svého života, ale i na to, co přijde již krátce po něm. Protože stejně jako se již za minula strkali staří rodiče nejednou do domova důchodců, svěřují se dnes naši nebožtíci stále častěji do rukou státu. Protože jejich příbuzným takzvané sociální pohřby přicházejí nejednou náramně vhod. Lidé tvrdí, že nemají na pohřeb peníze, ať už tyto skutečně nemají nebo je pouze nechtějí oželet, a nechají své skonalé blízké pohřbít na náklady státu. Což se jen za loňský rok stalo údajně v patnácti stech případů. A ani šťastlivec z řad nebožtíků, jímž rodina neopovrhne, nemusí mít v rakvi ještě na růžích ustláno a musí se nejednou při svém pohřbu obejít bez obřadu.Protože peníze jsou, jak známo, až na prvním místě. Běžný pohřeb bez obřadu prý vyjde na nějakých deset tisíc korun, s obřadem pak na více než dvojnásobek, a ani hrob samotný není zrovna zadarmo. A za takové peníze už by se dalo pořídit i něco zajímavějšího, než je útulný hrobeček či alespoň pohodlná urna pro dědečka, babičku či jiného příbuzného. Což, jak vidno, mnozí z nás i činí.Ovšem jakkoliv právě napsané vyznívá nevesele, lze i na tomto najít alespoň špetku něčeho pozitivního, dobrého. A tím je právě to, že ani ti odvržení nemajetní nejsou ztraceni. Protože i o tyto se někdo na poslední cestě postará, jakkoliv, jak už tomu bývá, ne na zrovna špičkové úrovni.A tak se (alespoň prozatím) není čeho obávat. Protože stát nás nekopne někam stranou, abychom dejme tomu nepřekáželi v námi im memoriam uvolněných bytech, abychom neblokovali až do úplného obrácení se v prach veřejné komunikace, aby naše tělesné schránky nezabíraly sedadla v dopravních prostředcích či jiná místa, kde si zrovna usmyslíme odebrat se na věčnost. I ti nejchudší a nejopuštěnější mají nárok aspoň na skrovné věčné schrupnutí si, byť nejednou jen v urnách kdesi ve sklepeních státních institucí.A stát tak činí vlastně nejednou zcela nezištně. Může se sice se svou pohledávkou přihlásit do dědického řízení, ovšem kde nic není, tam ani ministr financí nebere. A – považte – takový nebožtík si dokonce svůj žeh na státní náklady nemusí ani odpracovat veřejně prospěšnými pracemi. Třeba jako popel sloužící coby posypový materiál na zimní zasněžené chodníky.
