Vánoční nostalgické rozjímání

Opravdu i o Vánocích chceme číst blogy o prohnilé politice, korupci, mravní bídě, koronavirové pandemii? Zkusme raději malé vlídné vánoční zamyšlení se silným inspirativním příběhem jednoho úctyhodného pana faráře...

Když píši texty, vždy si pouštím k práci hudbu, podle nálady; Ten Years After, Free, Led Zeppelin, Deep Purple, King Crimson, Grand Funk Railroad, Rolling Stones…, nebo třeba nekonečnou spirituální skladbu Om Mani Padme Hum.

A právě teď mi zní z reproduktorů úchvatná Česká mše vánoční od Jakuba Jana Ryby. Co jiného zvolit k vánočnímu rozjímání, že. Doma jsme ji poslouchali od mých dětských let z vinylové desky, pak jsme s tátou hráli koledy na housle; svěřil mi part prvních houslí, zatímco on hrál druhé. Když táta odletěl do nebe, už ne v kokpitu letadla a s kniplem v ruce, umřely i domácí koncerty.

Vánoční texty se nejlépe rodí v zasněženém lese, při běhu v absolutním tichu, kdy se z temné oblohy pomalu snášejí nadýchané vločky na bílý koberec. Kdy běžím lehkým tempem lesní stezkou, mlčky vychutnávám křupající sníh pod nohama a v hlavě si mi rozsvěcuje jako vánoční stromek Čapkova novela Šlépěj, plná tajemných otazníků. Mám rád, když jsou moje šlépěje první, které narušují tu bílou celistvou nádheru, a jsem rád, že moje šlépěje, na rozdíl od těch Čapkových, mají začátek i jasný konec, bez mlhavých mystických tajemství. Věřím, že se ještě někdy dočkáme bílých Vánoc.

Je to náhoda nebo osud, měl jsem tu čest hovořit nedávno s římskokatolickým farářem Mons. Josefem Suchárem. Vskutku božím mužem, který mě velice silně oslovil, i když jsem agnostik s velmi lehkou inklinací k buddhismu. Jeho příběh je opravdu inspirativní: už za totality si jako tajně vysvěcený kněz vyhlédl umírající místo v zapadlém koutu Orlických hor, které jej okouzlilo svojí mystikou a vyzvalo k revitalizaci. Ruiny zbořeného kostela ve vysídlené obci Neratov změnil s týmem zapálených lidí kolem sebe v krásný svatostánek a poutní místo, vytvořil domov a našel práci pro 160 hendikepovaných lidí, postavil minipivovar, denní stacionář, chráněné dílny, speciální základní školu...

„Naši předkové postavili tento chrám jako místo setkávání člověka s Bohem a my jsme chtěli, aby ten pohled na nebe byl nadále otevřený, proto máme prosklenou střechu. Nechtěli jsme se omezit jen na bohoslužbu a faráře, který lidem říká, že mají být hodní a pak zamkne, náš kostel je neustále odemčený,“ říkal mi Josef Suchár a pokračoval: „Vše, co vytvoříme, by nemělo být pro nás, ale pro někoho. Bůh je ten, který neustále tvoří a jestliže Bůh stvořil člověka k obrazu svému, každý z nás by měl vytvářet nějaké hodnoty. Nikdo není zbytečný a starost o hendikepované není záchranou jejich životů, ale i toho našeho. Neratov je nádherné místo s lidmi, kteří se snaží naplňovat život.“ Josef Suchár není jen farář a duchovní pastýř, ale i velice schopný projektový manažer a výkonný bagrista, ano, často je vídán v montérkách v sedle bagru. Velký Člověk.

V Česku máme tendenci neustále remcat, stěžovat si, na rozdíl od absolutně chudých lidí třeba v Asii, kteří nikdy neztrácejí úsměv, v němž se zračí buddhistická pokora. Ano, v čele našeho státu bohužel nemáme duševní elegány, ani ve fotbale se nehraje fair play, jsou zde ekonomické, ekologické, geopolitické, hodnotové problémy, ale jak říká Josef Suchár: „Změnu k lepšímu musíme začít my všichni v našich srdcích, v rodinách, v našich domovských komunitách. Inspirací budiž cesta Josefa s Marií do Betléma, zrození Ježíše Krista, oslava lásky. Vánoce jsou svátky zklidnění, ale i rozjímání, vzájemného porozumění, souznění. Vychutnejme si je všichni naplno s tichou pokorou.“ 

Takže: pohodové Vánoce, klid na meditační rozjímání a hodně radosti ze života. Zamysleme se. Aby naše šlépěje vedly vždy jen tím správným směrem a směřovaly ke konkrétnímu bohulibému cíli, aby úsměvy, láska, slušnost, soulad a víra v dobro rozzářily naši krásnou zemi.