Socík ještě jednou: Světlonoši v šedých časech

Protože socík se stal v tomto blogovacím prostoru populárním tématem, nabízím na něj i jiný pohled: kompletní text bookletu vzpomínkového CD (mezi jeho kmotry byl i klasik rockové kytary Radim Hladík), který je svým způsobem i generační výpovědí o této době. Psal jsem ho z vlastní zkušenosti. Bigbít byl zářivým světlem v režimní šedi, těšítkem, úžasným duhovým paralelním světem vedle falší pokřiveného šedého komunistického paskvilu. Rockeři byli světlonoši v temných dobách minulého režimu, oni dávali mladým lidem naději, chuť do života, zábavu.

Světlonoš(i) v šedých časech

Homage to Radek Křemenák and other torchbearers, who went to the rock heaven.

To zadání pro napsání textu bookletu CD které má být primárně poctou rockové legendě Radku Křemenákovi, bylo velice vágní: „Má to být o Radkovi, ale nejen o něm. Napiš to tak, jak to cítíš.“

Uf, není nad kvalitní brief, že, Romane:-)

Radka Křemenáka jsem poprvé viděl hrát na vlastní oči s formací Regenerace; bylo mi sedmnáct a hrál jsem dost mizerně na baskytaru v hodně amatérské bigbítové kapele Bambus. On byl o sedm let starší a hrál jak bůh. Bylo to na venkovní scéně plzeňské Besedy a já byl nadšený, že mohu slyšet naživo a v profi kvalitě songy od slavných západních kapel, které jsem znal jen z kotoučového magnetofonu. Hned se mi líbil, protože rockery jsem hodnotil i podle délky vlasů. A Radek byl opravdu cool. Basák jak má být, stejně tak se mi líbil i Vláďa Padrůněk, drsňák s baskytarou, jejíž dunivě kovový zvuk trhal uši. Ale nádherně! I on už je, bohužel dlouho, v rockerském nebi.

Radek Křemenák ale nebyl jen rockovým drsňákem s baskytarou, v jeho očích, sametovém hlasu i poetických textech se ukrývala romantická duše Karla Hynka Máchy. Nebo Machara? Či Gellnera? Byl rozeným bohémským básníkem a textařem, ale stejně jako ladně pracoval s písmenky, i basové linky a celé písně tvořil z notiček umně symbioticky poskládaných. Byl humanitně vzdělán, titul magistra získal na PF v Plzni, později vystudoval i hotelovou školu. Přiznávám, že nevím přesně, kolik desítek textů vytvořil, u kolika skladeb je autorem hudby. Ale podstatnější je, že ty, které za dlouhé roky znám, jsou dokonalé a nestárnou. Nestárnul ani Radek. I když jeho dlouhé černé vlasy zdobily už jen dobové fotky a jeho hlava byla zcela holá, ani se už hudbou neživil, rockový drive mu zůstal – vždy jsem rád chodil na staré, ale věčně mladé „dědky“ ze sestavy Regenerace. Až do posledního koncertu tradiční sestavy Václav Běhavý, Radek Křemenák, Jirka Lang. Když rozbalili All Right Now od Free, vždy to byla nejen pro mě euforická pecka.

Radek hrál za Bumerang, Regeneraci, Odysseu, Pumpu a Blue Effect, v dobách bigbítového pravěku ještě v několika kapelách, jejichž jména už nejsou podstatná. A všude zanechal nesmazatelnou stopu. Ale sleevenote k tomuto CD nemá být jen o Radku Křemenákovi, ale o celé generaci rockerů, kteří sehráli stále ještě nedoceněnou úlohu v době minulého režimu. Mnozí dnešní politici, kteří po listopadu 1989 zahodili rudé knížky a stali se zavilými antikomunisty a pravičáky, s oblibou tvrdí, že za minulého režimu se nedalo dýchat a žít. Kecají! Dalo se žít! Díky rockové muzice, díky lidem, jako byl Radek Křemenák nebo jeho dlouholetý souputník Richard Kybic, jako byli Vláďa Padrůněk, Mejla Hlavsa a stovky dalších rockerů.

Rockeři byli světlonoši v šedých dobách minulého režimu, oni dávali mladým lidem naději, chuť do života, zábavu. Když vyšlo v roce 1972 album Kuře v hodinkách od skupiny Flamengo, bylo to jako zjevení, snová fantazie, která k nám nepřitekla omylem přes železnou oponu ze Západu, ale vznikla doma. Nosili jsme dlouhé vlasy a smáli se policajtům při kontrole občanských průkazů, protože jsme měnili průkazové fotky průběžně s rostoucí délkou vlasů a tak na nás nemohli. Zápaďácký claim sex, drugs and rock´n roll jsme počeštili na holky, pivo a bigbít. To byla naše svatá trojice, která nám pomáhala přežít. A k tomu jsme měli ještě sport. A také folkaře, Hutku, Třešňáka, Mertu, Voňkovou... V Plzni jsme navíc mohli sledovat německou televizi a Rockpalast, který běžel na WRD od roku 1974. Mohli jsme naživo vidět Patty Smith, Johnyho Wintera a další v ČSSR nežádoucí interprety; nakoupily se litry piva, přijely spřízněné duše z Prahy a dalších koutů. Radovali jsme se, když někdo z kamarádů získal nové album ze Západu, dodnes vzpomínám na party, kdy Jeff, kytarista z naší kapely, dostal ze Švédska album Fireball od Deep Purple – rozbalovali jsme zásilku jako vzácnou relikvii, měli jsme další Vánoce. A díky rocku jsme měli i motivaci učit se anglicky.

Také Radek Křemenák byl dlouhé roky světlonošem, který rozsvěcoval naše životy. Bigbít byl zářivým světlem v režimní šedi, těšítkem, úžasným duhovým paralelním světem vedle falší pokřiveného šedého komunistického paskvilu. A co je nejúžasnější? Že jsme se dožili toho, že už jsme mohli v Česku vidět na vlastní oči idoly našeho mládí; Rolling Stones, Led Zeppelin, Black Sabbath, King Crimson, Jethro Tull, Pink Floyd, Genesis, Johna Mayalla a další. Sice už jsou to staříci, ale drive mají jako zamlada, protože rockeři nestárnou. Stejně tak nestárnou ani ti naši. Jen občas někteří z nich předčasně odcházejí do rockového nebe, jako světlonoš Radek Křemenák, jehož basové linky a zpěv můžeme obdivovat i na tomto CD. Rockeři mají výhodu: i když odejdou, jejich dílo stále zůstává živé. A poctivé.

Patří jim ohromný dík, že byli a stále jsou světlonoši v dobách, kdy nám nevládli, a ani dnes nevládnou úctyhodní duševní elegáni. Díky i Tobě, Radku! Jak se zpívá v hitu Odyssey, „to nebyl ztracenej čas…“