Připomenutí pro politiky: Válka je vůl

Třeskutá kauza Vrbětice, z níž se postupně stává v podání Pata a Mata naší politiky tragikomedie, vnesla do slovního rejstříku mnoha českých politiků silná slova včetně slova VÁLKA. Zapomněli, že Válka je vůl.

Mám pocit, že v současné době blbost kvete, toxicky hnojena nenažraností stále bohatšího světa. Největší problém ale je, že v čele většiny států stojí egomaniakální psychopati, kteří jsou často jen loutkami zbrojařských a finančních lobby. Obyčejní lidi jsou v pohodě, a je jedno, zda žijí v Rusku, USA, Číně nebo Česku, nikdo z nich nechce válku ani studenou a už vůbec ne třetí světovou, o níž se začíná psát v mediích. Mnozí čeští politici a tvůrci veřejného mínění však po oznámení kauzy Vrbětice pomyslně nasedají do pěti pandurů, které už jsou opraveny poté, co je vyřadila z bojeschopnosti po srážce jedna Škoda Fabia, a chtějí táhnout na Moskvu. A jsou šokováni (!), že na ambasádě Ruska v Praze jsou špióni, což je úplně normální na ambasádách všech států kdekoliv na světě a tuší to i stará Blažková v Horní Dolní. Svatá prostoto.

Nabízím zde knižní předmluvu, z níž vyplývá, že hrát si se slovem válka není legrace. Když jsem ji před měsícem psal, netušil jsem, jak bude aktuální.

VÁLKA JE VŮL

Knih o válkách bylo napsáno mnoho. Někdo k nim přistupuje s humorem; v Česku každý zná čtyřdílný román Osudy dobrého vojáka Švejka z pera Jaroslava Haška, válku přetavil na velkou srandu mistrně i britský autor Patrick Ryan, jehož skvělá humoristická kniha Jak jsem vyhrál válku srší srandovními historkami poručíka Goodbodyho.

Válka ale není sranda, Válka je vůl, jak se zpívá v letitém, ale stále aktuálním protestsongu skupiny Synkopy 61. I proto je seznam autorů, kteří přistupují k válce realisticky, výrazně početnější než v případě humoristů. Patří mezi ně i slovenský autor Stanislav Majerník.

Román Dragoun jeho veličenstva, mapující osud prostého zednického tovaryše France Materniaka a jeho cestu první světovou válkou, ruským zajetím a strastiplným návratem domů, je čtivou obžalobou válečného nesmyslného běsnění, kdy lidský život ztrácí cenu a smysl, ať ve vojenských zákopech nebo v civilním zázemí. Franc, z počátku hrdý a pyšný na své povolání mezi dragouny, postupně zraje a zjišťuje, že v boji „za císaře pána“ je bezvýznamným obětovaným bílým pěšcem na šachovnici, jehož úkolem je vraždit stejně bezvýznamné černé pěšce na druhé straně, aby sám přežil. Mezi mrtvolami kamarádů i nepřátel, kteří by za jiných okolností mohli být jeho přáteli, zapomíná postupně na domov, na svoji lásku, jeho srdce i duše jsou okoralé všeobjímajícím utrpením. Má jediné štěstí – přežil. Autor knihy velice citlivě mapuje přerod bojového nadšení hlavního hrdiny a jeho kolegů v prostou snahu přežít, popisuje plasticky nesmyslnost bojů a utrpení všech účastníků.

Válka je vůl a většinou ji odnášejí nejobyčejnější lidé, jako je hrdina knihy Franc Materniak, zatímco ti, co je na frontová bojiště vyslali, sedí v klidu ve svých rezidencích. A je úplně jedno, zda hovoříme o obou světových válkách, válce ve Vietnamu, Afghanistánu, kdekoliv jinde na světě. Ač jsem bytostným optimistou, tak nějak mám zdrcující pocit, že lidstvo se nikdy nepoučí, že vraždění a brutální násilí, v různých koutech světa rozdmýchávané prapodivnými politiky a zbrojařskými koncerny, nikdy neskončí.

Někoho může napadnout, proč vznikají další knihy o první světové válce a dalších válkách, když zde máme nedostižný ikonický román Ericha Marii Remarquea Na západní frontě klid. Důvod je zřejmý; nesmyslnost válek je třeba neustále připomínat, protože každá válka je vůl. Protiválečné romány, jako je i tento, mají smysl, i když je otázka, zda vůdci, kteří války vyhlašují a posílají do nich mladé, mnohdy ještě naivní kluky na smrt, protiválečné knihy čtou, zda někdy viděli Formanův emotivní film Hair a slyšeli epickou závěrečnou píseň Let the Sunshine In, zpívanou na Arlingtonském národním hřbitově na počest kamaráda, který byl nesmyslně zabit ve Vietnamu jako desetitisíce dalších mladých amerických vojáků.

Make Love, Not War, tohle poselství z dílny hippies by mělo vzývat lidstvo. A to je i mementem knihy Stanislava Majerníka, která se po původní verzi ve slovenštině dočkala zásluhou vydavatelství DELEX i českého vydání.