Mt. Everest trek: Očista okoralých duší

Naše pětičlenná partička je roztažena zhruba v délce kilometru: vpředu prošlapává stezku v čerstvě napadaném sněhu Štěpán. Boří se po kolena. V Himálaji je posedmé, ví, kde hrozí nebezpečí, ve zdánlivě kompaktní několikakilometrové ledové plotně mezi skálami jsou trhliny.

Vycházeli jsme před svítáním, nejnáročnější výstup směrem k průsmyku Cho-la (5368 m) je nutné absolvovat před tím, než ostré slunce rozehřeje skály a uvolní kusy ledu, které pak padají dolů. Loni tam zahynulo pět Japonců. Těžce se dýchá, opět zastavuji a opírám se o hůlky. Vnímám jen absolutní ticho, bílé ticho. Totální klid. Jdeme už tři hodiny, nepotkali jsme jediného člověka. A další hodiny nikoho nepotkáme, až při přechodu ledovce Ngozumba před osadou Gokyo. Úžasné kulisy hor rámují očistu okoralých nejen manažerských duší.

Mt. Everest trek z Lukly do Mt. Everest Base Campu a následným přechodem přes Cho-la Pass do dalšího údolí je klasika, která láká turisty z celého světa. A v hektické době mezi nimi přibývají manažeři, hledající únik od briefingů, brainstormingů, budgetů, permanentních telefonátů. All inclusive dovolená v luxusním hotelu? Žádný relax, všude je telefonní signál a wifina. Jedeme do rozvojového Nepálu, kde na nás čekají místo splachovacích záchodů díry do země, v lodžích pokoje velikosti šatny se zdmi z papundeklu, nulová hygiena, chudá strava, ve výškách pak zimnice, bolesti hlavy, zvracení, průjmy, nespavost, v horších případech edém plic nebo otok mozku. Proč tam, probůh, jezdíme? Protože vidět na vlastní oči osmitisícovky Mt. Everest, Lhoce, Makalu a Čo Oju je ohromující zážitek, protože v Himálaji platí stoprocentně, že i cesta může být cíl. Protože hory očišťují.

Po dvou dnech v Kathmandu, kde všudypřítomný prach, hluk, zápach, smog a haldy odpadků v ulicích kalí zážitky z úžasných buddhistických či hinduistických památek, se do hor vyloženě těšíme, ale čeká nás obávaný přelet na jedno z nejnebezpečnějších letišť na světě v Lukle (2804 m), kde je třeba se přesně trefit mezi horami na přistávací dráhu se sklonem 12 procent, která je dlouhá jen 527 m. Občas se pilot netrefí, ale ten náš byl šikovný. Na jeho počest si dáváme pivo a vyrážíme.

Prachu je ale stejně jako v Kathmandu, cesta do správního města Šerpů Namche Bazaaru (3440 m) vypadá, jako když dochází procesí křesťanů do poutního města Santiaga de Compostella. Turisté, Šerpové s ohromnými náklady a stejně obtěžkaní rohatí jaci víří prach mezi kameny, je horko, ale kulisy jsou krásné. Spíme v lodži ve vesnici Phakding, pijeme stylově plechovkové pivo Everest. Po první nenáročné túře chutná skvěle.

V Namche Bazaaru si vychutnáváme poslední dotek civilizace. V hotelu je za poplatek sprcha, splachovací záchody. A na místní poměry bohatý jídelníček. Jdeme na aklimatizační túru do Khumjungu, kde zanechal skvělou stopu v podobě školy Sir Edmund Hillary, s šerpou Tenzingem Norgayem první na vrcholu Mt. Everestu. Ovšem více než 60 procent Nepálců je stále negramotných. V místní lodži nás obsluhuje nenápadný chlapík, když odcházíme, zaregistrujeme vrcholové fotky z Mt. Everestu: jsou tam vždy jiní horolezci, ale ten chlapík vedle nich je stejný - majitel lodže. Vydělal si na ni jako vrcholový průvodce.

V hotelu zanecháváme další „zbytné“ věci, protože vše si neseme na zádech sami a každý gram je znát. Vyrážíme nahoru! Několikrát traverzujeme řeku Dudh Kosi přes visuté mosty, kde jaci vždy mají přednost, kocháme se fantastickými výhledy, zejména na nejkrásnější horu Himálaje Ama Dablam (6814 m). Roztáčíme modlitební mlýnky, kdykoliv na ně narazíme, snažíme se splynout s prostředím. A po táhlém stoupání jsme v Tengboche (3867 m), kde se účastníme bohoslužby v buddhistickém klášteře: mniši se modlí, abychom se v pořádku vrátili domů. A v nejvýše položené pekárně světa si dáváme skvělé dortíky; z plakátu se na nás směje český horolezec Radek Jaroš, který má na kontě už 13 ze 14 osmitisícovek.

Další putování, tentokrát do osady Pheriche (4208 m). A další aklimatizační den s výstupem na první kopec přes 5000 m. Nadmořská výška je cítit stále silněji, Tomáš, díky cyklistice skvěle fyzicky disponovaný, už začíná zobat ibalgin proti bolení hlavy, ale zbytek party je v pohodě. Já jsem v rámci přípravy na trek absolvoval v USA běžecký Lincoln Marathon a v Leštině Moravský Bikemaraton, ale „nahoře“ to není jen o fyzičce, ale o tom, jak se organismus s výškou vypořádá. Normálně mám klidovou tepovku 58, v Lobuche (4930 m), kde je zdravotní stanice, mi norský doktor naměřil v klidu 82 tepů. A konstatoval, že je to zcela ok. Od českých turistů se později dozvídáme, že v Lobuche přišli o jednoho ze svých dvou průvodců, helikoptéra jej musela ihned transportovat dolů s edémem plic.

Příroda se při putování stále výrazně mění, po lesních pasážích přichází louky s občasnými keři, které vystřídá jen hlína a kámen a později led a sníh. Mění se i topivo v primitivních kamnech, na nichž se připravuje jídlo: dole se topí dřevem, výše sušeným jačím trusem a nahoře, kde už jaci nechodí, kerosinem. Pěkně smrdí. Mění se i jídlo, čím výše, tím chudší nabídka, která se ztenčí na rýži s trochou zeleniny a brambory se solí, k snídani ovesná kaše nebo tibetský chléb s medem. Pijeme jen čaj, hodně čaje. Na pivo či jiný alkohol nemáme ani pomyšlení, zdravotní slivovici pijeme ráno jen z povinnosti.

Jdeme dál, lidí je čím dál méně. Dýchá se stále hůř. Ovšem s respektem vždy zdravíme místní obtěžkané Šerpy pozdravem namasté. Ti lidé jsou nesmírně chudí, v dolních pasážích chodí stále někteří z nich bosi, ve sněhu jen někteří mají kvalitnější obutí, většinou jsou v teniskách. Ale stále se usmívají, v jejich úsměvu je skryta buddhistická pokora. Většina z nich se nedožije šedesátky.

Jsme v Gorak Shepu (5170 m), nejvýše položené osadě světa, odkud je to už jen kousek do Mt. Everest Base Campu, v němž je jen pár stanů. Na nejvyšší horu světa se většinou leze na jaře, zatímco pro trekaře je nejlepší podzim. Zdoláváme vrchol Kala Pattar (5643 m) a sledujeme tiše vrchol Mt. Everestu, z něhož odlétává sníh, těsně za zády máme sedmitisícovku Pumori. Uvědomujeme si malost člověka v kontextu přírody.

Čeká nás přesun do osady Dzonghla. Sněží celý den, fouká nepříjemný vítr, ale ani v lodži se moc neohřejeme; kerosinem se šetří, kamna po hodině nechá majitel vychladnout. Sedíme v kalném světle restaurace u talíře s bramborami na loupačku se solí, pijeme čaj, na sobě péřovky, čepice, zabalení jsme ve spacích pytlech. Když se za tmy jdeme ven vyčůrat, sněhové mraky jsou pryč a mám pocit, že si mohu sáhnout na hvězdy, nikdy jsem tak blízko oblohu necítil. Nádhera!

Čím déle jsme v horách, stále silněji si uvědomujeme, že žijeme doma v úžasných podmínkách, kterých si nevážíme. Pachtíme se za zbytečnostmi, chybí nám pokora, respekt k přírodě i lidem. Nepálci v horách nám dávali každodenně lekce ze skromnosti. Díky za tyto lekce!

Druhý den vyrážíme ještě před svítáním, čeká nás náročný přechod sedla Cho-la Pass a ledovce do dalšího údolí do vesničky Gokyo. Z vrcholu Gokyo Ri (5360 m) je nádherný výhled hned na čtyři osmitisícovky, ledovec Ngozumba a tyrkysově modré jezero. Vedle nás na vrcholu kolabuje Italka, ale brzy je v pořádku, dolů jde po svých.   

Z Gokya míříme podél jezer směrem dolů, nálada je stále skvělá, užíváme si spektakulární kulisy. Briefingy a brainstormingy jsou zcela zapomenuty, mozkový hardware i software procházejí permanentním pozitivním upgradem.

Jsme opět v Namche Bazaaru a ve sprše smýváme dvoutýdenní špínu, která se nám vryla do kůže, ale na treku nikomu nevadila. Smrděli tam všichni, tak nějak přirozeně. Oblékáme si čisté oblečení, které jsme nechali v hotelu, a vyrážíme na opulentní večeři: jačí steak, hranolky, spousta kečupu, pivo Everest. Fantazie. Jsme v euforickém stavu.

Sestup do Lukly, opět přes Phakding, už byl naprosto pohodová selanka. V nohách máme 155 km, ale ve vysokých nadmořských výškách mají kilometry zcela jinou hodnotu než u nás doma, kde se dá dýchat. Dokonce jsme měli štěstí a po sprše v Lukle jsme hned odletěli do Kathmandu. Čtrnáct dnů po návratu jsme četli, že letadla téměř dva týdny kvůli mlze nelétala a v Lukle se nahromadilo tolik turistů, že už docházelo jídlo a lidé spali i na letištní ploše a na chodnících.

V letadle do Evropy srovnávám v hlavě zážitky z jiných cest. Jasně, Havaj byla super, Thajsko nebo Jihoafrická republika také, i Kanadu, Mexiko a většinu států USA stálo za to vidět, nadchly mě Karibik, Madeira, Korsika, Sardinie i jiná místa. Ale tak nějak samovolně se do popředí žebříčku dostal chudý Nepál. I když, nebo spíše proto, že tam nebyl žádný luxusní hotel s all inclusive, ale drsné podmínky, díky nimž si člověk si vyčistil tělo a především duši.

Psáno pro přílohu Hospodářských novin Víkend (publikováno 27. října 2013)