V mediích se začínají objevovat varovné články o tloustnoucích dětech, prý za to může covid. Covid sportování určitě významně utlumil, ale za tlusté a líné děti nemůže. Za obezitu dětí jsou odpovědní rodiče a degenerativní e-éra.
Už 16 procent dětí trpí obezitou, to je hodně varovné. A je fakt, že během lockdownu politici zcela nesmyslně zakázali sportování i venku. Nezakázali ale individuální sport a právě v době lockdownu jsem potkával při běhu mnohem více kompletních rodin; táta, máma, děti vyklusávající bok po boku. Byly to ale evidentně sportovní rodiny a děti, jejichž rodiče sportují, problémy s obezitou nemají. Hýbaly se i v lockdownových časech.
Politici a sportovní bafuňáři, přisátí na státní penězovody, navrhují své tradiční řešení problému dětské obezity: přitáhnout děti zpět ke sportu prý pomůže více peněz a masivní televizní kampaň, která má mládež přesvědčit, aby se začala hýbat a překonala lenost. Tvrdí, že je třeba postavit více sportovišť. Kecy. Obehraná písnička.
Zaprvé: Peníze problém obezity dětí nevyřeší, stejně spousta z nich skončí v platech sportovců v profesionálních klubech a kapsách bafuňářů a ne u mládeže, protože přerozdělovači dostávají notičky, kde má penězovod téci proudem a kam má jen ukápnout, aby se neřeklo. Rád bych předchozí větu napsal v minulém čase, ale nejsem si jistý, kriminální kauza zmanipulovaných sportovních dotací z ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy stále rezonuje v mediálním prostoru.
Zadruhé: Ani ta nejmasivnější televizní kampaň žádné dítě z gauče na běžecký ovál nevytáhne, už jen proto, že televizi mladí považují za pravěký přežitek a nesledují ji. Mají své počítače a mobily. To vládci českého sportu nevědí? Jde opět jen o prachy.
Zatřetí: Kvalitních sportovišť je dostatek, většina základních škol dnes disponuje moderními areály s umělými povrchy, sportoviště jsou po vyučovacích hodinách většinou otevřené pro veřejnost zdarma (pokud je ve škole osvícené vedení), fotbalových travnatých ploch je spousta, přesto kluby mají problém naplnit mládežnické týmy. Ano, stadion pro Sáblíkovou stále nestojí a rychlobruslařů je v zemi hrstka, ne však proto, že není stadion, ale protože jde o náročný sport, založený na drilu. Máme v zemi cca 170 klasických zimních stadionů, jak to, že nemáme ohromnou základnu v rychlobruslařské disciplině short-track?
Někteří rodiče nemají na děti čas ani peníze, to je realita; samoživitelka těžko přihlásí dvě děti na hokej a bude je schopná třikrát týdně vozit na trénink a o víkendech na zápasy. Ale! Existují levné sporty, které si nevyžadují drahou výstroj. Na běh stačí běžecké boty, pár kousků oblečení a parkové stezky. Na fotbal, který lze hrát kdekoliv na rovné ploše, stačí kopačky, míč a parta kamarádů. Při základních školách fungují Centra sportu, která řídí Asociace školních sportovních klubů (AŠSK), kde si lze vybrat ze spousty sportovních disciplin za přijatelný roční poplatek, který by neměl být překážkou ani pro matku-samoživitelku. Ani tato sportovní nabídka není rodiči a dětmi plně akceptována.
Proč některé děti nesportují? Mají jiné, „moderní“ zájmy, chybí jim motivace. V roce 1985 jsem byl na tenisovém US Open jako novinář a když vyhráli dvouhry Ivan Lendl a Hana Mandlíková (ve finále porazila Martinu Navrátilovou), čtyřhru Helena Suková (s Němkou Kohde-Kilsch) a čtyřhru juniorek Andrea Holíková s Radkou Zrubákovou, kolegové v tiskovém středisku se mě ptali, jak je to možné, že tak miniaturní země produkuje tolik skvělých tenistů. Odpovídal jsem, že základem je motivace, a potvrdila to na tiskovce i Hana Mandlíková – za komunismu byla tenisová raketa cestovním pasem, otvírajícím dveře na Západ i k penězům, totéž často říkal i Jan Kodeš. Tuto motivaci sportovci ze Západu neměli. Dnes, když mladí chtějí cestovat na Západ, kamkoliv, koupí si letenku a je to. Nepotřebují se potit. Když chtějí úspěch, mají spoustu jiných možností. Třeba esport. Proč by se měli potit.
Esport je zkratka pro tzv. elektronický sport, po pravdě nechápu, proč se tomu říká sport, když jde o hraní na počítačích, mobilech nebo konzolích. Podle České asociace esportu se do turnajů zapojuje již čtvrt milionů českých hráčů a esport v Česku zajímá již téměř 900 tisíc lidí. Navíc se v esportu točí již velké peníze. Že esport táhne teenagery a nikoliv staříky, věrné fotbalovému míči, je evidentní, není divu, že sportovní kluby (zaměřené na opravdový sport, při němž se hýbáme) pláčou nad úbytkem členské základny v mládežnických kategoriích. Čtvrt milionu je hodně velké číslo.
Pohybuji se ve sportovním prostředí celý život a vím, že učitelé tělocviku, dobrovolní i profesionální trenéři dělají, co mohou, motivují děti a mládež, aby se pravidelný pohyb stal ne nutností, ale potřebou, drogou. Nejde to ale násilím, nepomůže ani příliv peněz – ten by pomohl pouze v případě, že by proudil výhradně na přímou podporu sportování dětí a mládeže, v případě Center sportu peníze pomáhají bez diskuzí.
Připusťme, že lidstvo fyzicky degeneruje v důsledku e-éry, kdy oči nejčastěji sledují displej mobilu či počítače, kdy neuděláme krok pěšky a zbytečný pohyb, kdy se děti nezdravě stravují. Lidstvo ale degeneruje i mentálně, mladí nerozumějí psanému textu, neumějí komunikovat a navazovat sociální kontakty, protože takzvané sociální sítě z nich dělají asociální bytosti. Limitovat degeneraci dětí, vyrůstajících v pohodlné e-éře, která začala dávno před covidem, mohou opět zejména rodiče. Když rodiče selhávají, děti jsou líné a tlusté. To je fakt, který ani další miliardy ze státního rozpočtu, nalité do sportu, ani masivní televizní kampaně nezmění. Nesvádějme lenost a vlastní pasivitu na covid.
Jdu si zaběhat do lesa, abych nedostal z tohoto textu depku. Je to zadarmo a velice očistné.
