Stát si svým jednáním sám vytváří nové a nové dlužníky

Normální by mělo být dluhy splácet. Nově vznikající legislativa se ale snaží o zkrácení doby oddlužení a další výhody pro dlužníky.  

S tím, že neplatí zásada „smlouvy se mají dodržovat“, se ve své profesi setkávám už mnoho let. Že „dluhy se nemusí platit“ nám zase už před 13 lety vtloukávala do hlav tehdejší levicová garnitura. Teď s podobným narativem ovšem přichází i vláda pravicová. I přes tyto nápady naštěstí podle průzkumů Čechům stále zůstává zdravý rozum a tři čtvrtiny lidí považují za normální po dlužníkovi chtít, aby svůj dluh uhradil. Nikdo nechce, aby se poštovní úřednice topily v rybníce kvůli chybějící stokoruně v kase. Ale být dlužníkem, či chcete-li povinným, by mělo zůstat hlavně nežádoucím označením, které vás do doby splacení dluhu omezuje jak v osobním, tak profesním životě. Místo toho poslední roky sledujeme snahu o přesun odpovědnosti za dluhy z povinného na všechny ostatní. Stal ses dlužníkem? Navyš svůj dluh, najdi si zdroj příjmů mimo kontrolovaný trh práce a nic neplať. Jsi živnostník, který nedostal zaplaceno od klientů a nemáš kvůli tomu na složenky? Nezájem, zaplať, a to okamžitě.

Další rána pro pronajímatele a bytová družstva
Dalším, kdo ovlivňuje přístup společnosti k plnění svých povinností, je stát. A možná není náhodou, že se tak děje před očekávanou ekonomickou a společenskou krizí. Co mám na mysli? Evropská unie nás nutí zkrátit dobu oddlužení u podnikajících subjektů. U nás si ale někdo položil otázku, proč zjednodušení nedopřát všem dlužníkům bez rozdílu. Bez ohledu na charakter dluhu a daného dlužníka. A tak se v návrhu změny zákona, u kterého ještě ani nedošlo ke shodě legislativní odborné skupiny, navrhuje zkrácení doby oddlužení u všech (ano, doslova všech) dlužníků z pěti na pouhé tři roky. Tím reálně hrozí, že většina dlužníků nesplatí v rámci procesu oddlužení téměř nic. Některé odhady říkají, že něco mezi 5 až 10 procenty. To je oproti aktuálním zhruba 55 procentům výrazný rozdíl, nemyslíte?

Pro obce, pronajímatele, SVJ, bytová družstva (i ta soukromá) to znamená, že ještě větší část dluhů zůstane nedobytná. Pronajímatelé jsou ostatně zvláštní skupinou věřitelů, kterým stát nařizuje poskytovat i několik let všechny služby spojené s užíváním bytu bez toho, aby jim byly byť jen z části hrazené.

1 000 dní, než dlužník fyzicky opustí byt, za který neplatí!
I v roce 2022 totiž v řadě případů trvá 1 000 dní, než dlužník fyzicky opustí byt, za který neplatí. Je však pravděpodobné, že takový dlužník neplatí ani za služby, jako je například dodávka studené či teplé vody nebo za ústřední vytápění. Zatímco ČEZ či plynárenský podnik odpojí neplatiče po třech upomínkách a třech měsících, neplatič nájemného rychle zjistí (a je tak často sociálními pracovníky instruován), že během několika let trvajících soudů o vyklizení bytu mu musí pronajímatel všechny nehrazené služby dodávat bez omezení. Během následujících měsíců bude v řadě případů cena této služby činit několikanásobek vlastního nájemného a pronajímatel bude za jejich úhradu dodavatelům ručit celým svým majetkem. Ti skuteční dlužníci dostanou po všech svých prohraných soudech (žaloba na neplatnost výpovědi, na vyklizení bytu, platební rozkazy atd.) od stejných sociálních pracovníků kartičku s adresou organizace, která jim pomůže podat návrh na oddlužení. Pronajímatelé v tom okamžiku utratili cca 100 tisíc korun za další soudní náklady a konečně drží v ruce pravomocné rozsudky nařizující skutečnému dlužníkovi uhradit jim statisíce. Tyto rozsudky v tu chvíli ale mají cenu lístků do rozkradené hasičské tomboly. Pronajímatelé žádnou kouzelnou kartičku nedostanou a pro řadu z nich to může znamenat, že o svou nemovitost mohou přijít.

Dlužníky si stát svým jednáním sám vytváří

Více než dvanáctkrát jsem řešil případy, kdy rodiny s dětmi začaly dlužit na nájmu. Příčinou byla často smrt či nemoc v rodině nebo třeba neplacené výživné. Dluhy dosahovaly do výše maximálně 30 tis. Kč, a byly tedy řešitelné. Ve všech těchto případech na to systém reagoval okamžitou akcí – odebral jim zcela a hned příspěvek na bydlení. To ovšem vytvořilo další dlužníky. Stát tak snadno přenesl stoprocentní úhradu bydlení zadlužených rodin na pronajímatele. Na nich ale stát vymáhá dodávání služeb a vlastního bydlení účinně a pod sankcí trestního stíhání. Všechny tyto rodiny takovým zásahem státu, nedoprovázeným žádnou jinou pomocí, opouštěly byty se statisícovými, již neřešitelnými dluhy. Na zákon, který by odpovědnost za naplnění bytové potřeby např. u rodin s dětmi (kde je role státu nezpochybnitelná) jasně definoval, čekáme už třicet let. Místo toho se ale dočkáme zákona, který podnítí zadlužování, protože následky prakticky neexistují?