JUDr. Křeček se nám radikalizuje aneb mráz přichází z Brna

Ve své reakci na, jinak věcně správný článek europoslance Luďka Niedermayera, zástupce ombudsmanky navrhuje omezení práva majitelů bytů.

Emeritní předseda SONu (Sdružení nájemníků) se opět se pouští do tématu, v němž byl dříve jako doma, a to do znovunalezeného nepřítele – zlotřilých majitelů bytů.

Na podporu svého tvrzení, že za vším stojí tito nenasytní pronajímatelé, opět vytahuje poměření tržního smluvního nájemného a nájemného (respektive poplatku) v družstevním bytě.

Tedy v bytě, který si jeho nájemci (družstevníci s právem užívání tohoto konkrétního bytu) de facto zakoupili za cenu plně srovnatelnou s bytem v osobním vlastnictví! Obdobně jako v SVJ, tito faktičtí majitelé bytů nejprve uhradili miliónové částky za pořízení, plně si hradí náklady spojené s údržbou a opravami bytu a družstvu (SVJ) hradí de facto pouze poplatek za opravy společných částí domu a správu.

Smluvní nájemné není nějakým příspěvkem na údržbu společných částí domu! V každé bance vám vysvětlí jeho obsah a s žádostí o půjčku na obdobný podnikatelský projekt na pronajímání za 50-70 korun vám ukážou dveře.

Pokud si natrháte jablka ze svého sadu, také se vám budou náklady s tím spojené zdát enormní ve srovnání s cenovkou v prodejně.

Po desítky let slýcháváme, jak nájemné ve výši 25,- či 50,- Kč/m2 plně hradí náklady s tím spojené s odkazy na jednotlivé obce, které dosud takové nájmy svým nájemcům účtují. Většinou do té doby, než zanedbaný bytový fond de facto rozdají. Všechny tyto líbivé úvahy o 50korunovém nájemném končí v okamžiku, kdy takový obecní či družstevní byt získá svého nového majitele - v podobě bývalého nájemníka. Toho samého, který měl desítky argumentů na podporu toho, aby nájemné bylo stále těch 50,- Kč či prodejní cena jen pár set tisíc. V okamžiku kdy on, jako nový majitel, uplatní nově nabytý byt na trhu (buď jako prodejce či pronajímatel), se jako zázrakem stane odborníkem právě na tržní prostředí! A jeho nájemné není 60,- /m2, ale je stejné jako všech ostatních tržních pronajímatelů v okolí. Před 15 lety se ptali novináři politika MČ Prahy 1, jestli mu nevadí, že byty převedené městkou částí bývalí šťastní majitelé/nájemci obratem prodávají za dvacetinásobky. Reagoval, že je „aspoň vidět, jak se občané dobře adaptovali na tržním prostředí“. Řada měst nám předvedla, jak se nehospodárně zbavit bytového fondu, kterým před lety disponovala v dostatečné míře. 

Tržní, smluvní, nájemné přitom i v Praze od roku 1993 stouplo maximálně o 80% (srovnejme si to s 25letým růstem dalších služeb spojených s užíváním bytu) a do roku cca 2012 nestoupalo vůbec. A to díky převisu nabídky nad poptávkou. O nájemníky s dobrou platební morálkou byla nouze. Jen na málokterém trhu se nabídka a poptávka tak dobře porovnává jako na trhu nájemním, kde se denně střetává tisíce vzájemně si konkurujících subjektů nabízejících i poptávajících.

Pamatujeme si, že před 5 lety bylo jen v Praze 3 stovky nových a neprodaných bytů a developeři je zlevňovali? Co stouplo za posledních 5 let stejně jako cena? Poptávka a zároveň se dramaticky omezila nabídka.

Že údajně trvá v tomto odvětví dlouhou dobu doplnit nabídku na trhu? V letech 1887, 1907, 1927 či 1937 uběhlo v Praze od podání žádosti o stavební povolení do doby stěhování prvních nájemců do syrové novostavby často jen sedm měsíců.  A vznikly tak „narychlo“ čtvrti, kde by chtěl bydlet každý ze současníků. Nyní se čeká jen na prvním kopnutí do země také sedm, ale let!

Proto je nutné souhlasit s názorem europoslance Niedermayera. Státu se skutečně podařilo omezit fungování (tržního) mechanismu.

Zástupce ombudsmana, tedy úřadu, který má bdít nad ochranou práv občanů, se ve svém článku shlíží v řešení „berlínském“ či „barcelonském“. Tedy ve znovuzavedení regulace, obsazování soukromých bytů novodobým bytovými komisemi nebo rovnou zestátnění bytů v soukromém vlastnictví.  A ve svém článku (5. 8. 2019, Právo) proto otevírá poptávku po změně vnímání (čti obsahu) základních lidských práv pronajímatelů (sic).

Tři čtvrtiny českých domácností v předešlých dekádách vyžily mimořádných možností transformace celospolečenského vlastnictví či upřednostnily svoje dlouholeté výdaje s cílem zajistit si bydlení vlastní. A jsou dlouhodobě na politicích o to méně závislé. A jen malá část zbývající čtvrtiny je odkázána na každoměsíční státní příspěvky na úhradu svého bydlení. V řadě zemí (Francie, Holandsko, o Vídni nemluvě) je takovými příjemci mnohonásobně vyšší procento občanů/voličů.

Především díky tomu, je (pro někoho překvapivě) průměrná česká domácnost celkově bohatší než obdobná domácnost německá!  Řada českých majitelů bytů se prozíravě nespoléhala jen na státní penzi a nenakupovala státní dluhopisy, ale zachovala se zodpovědně – jako většina nadnárodních důchodových fondů.  S reálnou představou, že příjmy z jejich nemovitostí budou tvořit jeden z dalších pilířů jejich penzí.

Stát jim jejich nemovitosti již mnohokrát zdanil. O to citlivěji (i s ohledem na historickou zkušenost svých otců a dědů) tak vnímají současné návrhy na razantní zvýšení (nejen) majetkových daní (KSČM, ČSSD, Piráti) nebo na omezení ochrany jejich práv.

Že takové úvahy přicházejí právě z úřadu Veřejného ochránce práv, je překvapivé jen pro někoho.