Vysokoškoláci - jak by stát mohl ušetřit miliardy

Tak mě napadlo, musí naše společnost mít tolik nových vysokoškoláků? Musí stát investovat tak velké peníze do drahých institucí vysokých škol, abychom z dnešní mladé generace měli víc než každého druhého člověka pyšnícího se diplomem? Co by se stalo, kdyby českých vysokoškoláků bylo o polovinu, čtvrtinu méně?

Situace je dneska taková, že prakticky na každou práci se dneska požaduje vysokoškolský diplom. Rozhodně v nemanuálních profesích, prakticky všechny úřednická místa, prakticky všechny i nejnižší manažerská místa. Rovněž na významnou část manuálních prací už dneska musí být vysokoškolský diplom, to jsou ty různé všelijaké obsluhy složitějších strojů, linek nebo aparatur.
Přitom ještě před 20 lety byli na těchto místech prakticky výhradně středoškoláci, absolventi všelijakých průmyslovek, ekonomických středních škol či obchodních akademií nebo absolventi některých lepších učňovských oborů obvykle s maturitou.
Nedá se říct, že by se tito středoškoláci na své pracovní zařazení tehdy nepřipravovali. Po ukončení základní školy, tedy tehdy univerzálního vzdělání, ve 14 - 15 letech ihned nastoupili na vzdělání specializované, tehdy na střední školy. Často ta střední škola byla jen přes ulici od jejich základní školy, profesoři na této škole byli jen formálně velice malým rozdílem platu odlišeni od učitelů na základní škole a žáci tak jako na základní školu jen dojížděli z domova. Přitom už při nástupu na tuto střední školu bylo žákům víceméně jasné, čím se budou po ukončení školy živit a taky bylo víceméně jasné, že to bude v regionu. Profesoři tak mohli 4 roky učit a procvičovat přímo konkrétní znalosti  a dovednosti, s ohledem na specifika místního regionu. Většina absolventů pak po ukončení školy prostě jen začala pracovat přímo na tom, co se učili ve škole, potřeba nějaké praxe byla tak minimální. Ještě zřetelnější to bylo u průmyslovek a učňáků provozovaných u nějakého velkého podniku, učitelé tam velice často přicházeli z firmy a učili hlavně to, s čím se ve firmě pracovalo. A studenti a učni už od začátku školy na různých praxích a brigádách v podstatě pracovali, často na místě, kde potom ti nejlepší po absolvování školy automaticky nastoupili. A to rovnou jako řádní zaměstnanci na dobu neurčitou, bez praxe, protože jejich šéfové už dávno předtím na brigádách poznali, jak tu práci umí a jak se k ní staví.
Dneska to je jinak. Budoucí absolvent absolvuje univerzální vzdělání na základní škole a poté se stále ještě rozhlíží a neví, co bude dělat, tak absolvuje sice teoreticky už specializované vzdělání na nějaké střední škole, ale prakticky i na střední se stále rozhlíží a neví, čím se bude nakonec živit. Rozhoduje se až okamžikem podání přihlášky na vysokou. V době, kdy jejich předchůdci před 20 lety se už několik let připravovali cílevědomě na konkrétní práci a právě do ní nastupovali, se dneska mladý člověk teprve rozhoduje. A teprve potom nastupuje na specializované vzdělání, na vysokou školu, do které stát investuje velké peníze na platy vysokoškolských profesorů a vůbec na celou poměrně drahou instituci vysoké školy, plus, protože to je obvykle daleko od domova, stát musí masívně dotovat i bydlení studentů.
Problém vysoké školy je ale v tom, že nemůže poskytovat jen specializované regionální vzdělání jiné od specifik jiných regionů. Vysoká škola musí poskytovat v podstatě celosvětové vzdělání, nemůže si dovolit, na rozdíl od dřívějších středních škol, aby se jejich absolventi jinde než v místním regionu nechytali. A tak i vysoké školy zhusta upřednostňují univerzální "celosvětové" vzdělání na úkor výuky konkrétních věcí a novinek potřebných k uplatnění toho absolventa v tom konkrétním regionu.

Takže na výuku praktických konkrétních znalostí a dovedností, které bude většina absolventů vysokých škol potřebovat k tomu, aby si našla v regionu práci, je během té doby tří let studia na bakaláře nebo během pěti let studia na magistra strašně málo času. Vysokoškolští absolventi jsou tak v průměru na nástup do práce připraveni mnohem hůře než ti středoškoláci před těmi 20 lety. Menšina vysokoškoláků díky své inteligenci a výsledkům studia bude schopna uplatnit to vysokoškolské "celosvětové" vzdělání a dostane se díky tomu na prestižní dobře placená místa, ale většina dnešních vysokoškoláků nakonec soutěží o ty "regionální" pracovní místa, kde jsou rozhodující místní regionální praktické zkušenosti. Kterým na současné vysoké škole věnovali jen zlomek výukového času.

Nakonec jsou nespokojemi i budoucí zaměstnavatelé, vysokoškolák absolvent z jejich pohledu prakticky nic neumí a učí se to až během dalších pár let praxe. A nespokojeni jsou i vysokoškoláci, mají zažité z generace jejich rodičů, že vysokoškolský diplom znamená prestižní náročnou práci i prestižní plat, ale ono tomu tak není, protože tyto místa jsou ve skutečnosti středoškolská, prací i platem.......
Takže můj návrh je, co takhle si přestat honit triko před úředníky Evropské unie, pro které je statistika počtu držitelů vysokoškolských diplomů v populaci jednotlivých zemí vším? Co takhle radikálně omezit počet míst na vysokých školách a naopak podpořit obnovení středních škol levně vychovávajících odborníky přímo pro praxi, ať už zřizovaných regiony nebo zřizovaných přímo u velkých regionálních firem po vzoru dřívějších průmyslovek a učňáků?
Do rezortu školství jde letos zhruba 126 miliard korun a z toho většinu stát investuje právě do vysokoškoláků. Jenže v případě těch vysokoškoláků, co nakonec v praxi soutěží jen o ty původně středoškolská místa jsou to vyhozené peníze. A můžeme si dovolit, nyní v době krize, kdy se všude možně škrtá, vyhodit každý rok 5 - 10 nebo možná až několik desítek miliard? Jen pro nějaké vyšší procento vzdělanosti populace v statistických tabulkách?