Když přítel (ne)volá SOS

Naprostá většina lidí má nějakého kamaráda. Mnoho lidí má dokonce spoustu přátel, někomu však třeba zbyl jen jediný, poslední.

Zdroj: profimedia.cz

I já mám relativně mnoho přátel. Jeden z nich se však vymyká ze zaběhnutého vzoru. Můj kamarád je poměrně silný introvert, ale v momentě, kdy svou ostýchavost překoná, je až příliš důvěřivý. Když se dostane do problémů, většinou se uzavře do sebe a snaží se nastalou situaci nějakým způsobem překonat. A právě tento kamarád se postupně dostal do velkých problémů.

Kamarádi a kamarádky, které máme, se nám svěřují se svými problémy. Občas chtějí podporu, občas radu nebo se prostě jen vypovídat. U takových přátel je potom pomoc vcelku snadná. Dokáží sami zavolat SOS. Daleko horší to je právě s mým kamarádem. V momentě, kdy o sobě nedává vědět, znamená to, že se něco děje.

Právě tyto případy, které doslova křičí tichem bývají nejhorší. Můj kamarád o sobě nedal vědět přes dva měsíce. Je to obtížné, protože k němu musím přistupovat jako k člověku, kterému nic nechybí, i když vidím, že strádá a pomoc mu nabízet tak, aby to nevypadalo, že si o ní řekl.

Za posledních pět let se na něj řítila jedna pohroma za druhou. Určitě by byl proti, abych zde vyjmenovával všechny podrobnosti, tak snad jen ty nejdůležitější body. Nejprve rozpad manželství, o kterém všichni okolo tvrdili, že je ideální. Z následného rozvodu vyšel oškubán jak příslovečná slepice.

Následně skon obou rodičů. Z manželství měl ještě nějaké úvěry, které ale byly na poměrně vysoký úrok. Rozhodl se tedy vzít si nový úvěr, kterým se předchozí splatí a bude platit menší úroky. Bohužel měl v té době přítelkyni, která je vyždímala jako citron.

I to přežil. Horší bylo, že bývalá manželka požadovala u soudu vyšší alimenty a soud alimenty zvedl tři roky zpětně. Do toho ještě přišel podraz od jeho vlastního bratra, kterému ručil, takže splátky padly opět na kamaráda. Všichni přátelé ho postupně opustili a jeho děti ho navštěvují jen sporadicky. Nakonec jsem mu zůstal ze všech přátel jen já.

Vše skončilo exekucí na plat. Kamarád, ač chodí do práce, dostává na měsíc jen něco přes pět tisíc. Na sociální dávky nemá nárok a zvýšené náklady nebyly parlamentem brány v zákonech v potaz. Abych to zkrátil. V době kdy se neozýval mu bylo nejhůř. Když jsem se s ním sešel, byl pohublý, pobledlý, oči nesly známky poruchy spánku a na kruzích pod očima by mohli cvičit gymnasté.

Postupně se rozpovídal. Řekl mi, že asi tři dny uvažoval o variantě, že by vše rázně ukončil. Po třech dnech se najednou ze svých myšlenek zděsil. Uvědomil si, že by to bylo až příliš jednoduché řešení a touha po životě je u něj silnější.

Snaží se nějak protlouct. Má na čas náročné zaměstnání, takže nemůže chodit na brigády, kde by dostal peníze "na ruku". Když vše (a to nevím, jestli vůbec vše) poplatí, má na denní útratu tolik, kolik stojí krabička cigaret. Ano, skutečně přežívá s padesátikorunou na den.

V současné době, kdy letí ceny potravin vzhůru se mu reálná částka na přežití ještě snižuje. Snažím se mu pomáhat, seč mi síly stačí, ale ani má kapsa není bezedná a i na mě doléhá všeobecné zdražování. Pokud jste, vážení čtenáři, dočetli až sem, pak mi dovolte vyslovit velkou prosbu. V tomto čase, kdy jsou svátky míru a štědrosti za dveřmi jste určitě atakováni spoustou různých organizací zabývající se charitou.

Chtěl bych vás, vážení čtenáři poprosit, zda byste mohli v tomto případě pomoci jedné konkrétní osobě. Člověku, který není z těch, aby sám žádal o pomoc a který se dostal do úzkých. Pokud byste chtěli tomuto člověku pomoci jakokoli finanční částkou, prosím kontaktujte mne e-mailem a já vám poskytnu potřebné informace.

S přáním krásného prožití svátků Vánočních Vám předem děkuje

Rudolf Polanecký