10 důvodů, proč posmrtný život neexistuje

Víra v nějakou formu posmrtného života je stará jako lidstvo samo a i dnes v 21. století je velmi rozšířená. Existují ale nějaké argumenty či důkazy, které by jí potvrzovaly? Nejčastěji jsou jako důkaz uváděny zážitky v blízkosti smrti, takzvané Near-death experience (NDE). Z velké části se tedy budu věnovat právě jim. Jako hlavní zdroj informací mi posloužila výborná esej Halucinatory NDEs, v niž autor Keith Augustine analyzoval řadu studií i knih týkajících se tematiky. V závěru pak uvedu některé obecnější argumenty, které podle mě svědčí o tom, že vědomí člověka nemůže přežít jeho smrt.

1) Nesrovnalosti v zážitcích pobytu mimo tělo (tzv. OBE - Out of body experience) - někteří lidé, kteří tvrdili, že zažili stavy pobytu mimo tělo, si pamatovali věci, které se prokazatelně nikdy nestaly. Například si vybavili hodiny visící na stěně, ale čas na nich neodpovídal skutečnosti. Jedna mladá dívka si například vybavovala, že během pobytu mimo tělo viděla svého učitele a spolužáky, jak ji utěšují a zpívají jí. Problém je, že onen učitel ji ve skutečnosti v nemocnici vůbec nenavštívil. Jedna žena, která podstoupila operaci srdce (bypass) si vybavila, že během pobytu mimo tělo viděla sama sebe na operačním sále a její srdce bylo vyňaté z těla, nic takového se však při bypassu neděje, její srdce zůstalo během operace v těle.

2) Bezvýsledné experimenty - Již několik experimentů se pokoušelo potvrdit realitu opouštění těla v nemocničním prostředí, kde se dá očekávat, že k takovým událostem dochází relativně často. Na operačním sále je například na skříň umístěn nějaký nápis, popřípadě je ke stropu sálu upevněn monitor , který zobrazuje různé náhodně zvolené znaky či slova. Umístění je zvoleno tak, aby případný duch vznášející se v místnosti mohl nápis vidět, nikoliv však lidé pohybující se na sále, pro které je moc vysoko. Lidé, kteří v místnosti prodělali stav pobytu mimo tělo jsou pak dotázani, jak onen nápis na skříni či na monitoru zněl. Všechny tyto experimenty byly neuspěšné, ačkoliv někteří lidé si skutečně pamatovali stav pobytu mimo tělo, nikdo z nich nebyl schopen si vybavit onen nápis či znak.

3) Tělesné pocity - Někteří lidé si vybavují,  že během NDE prožívali své tělesné pocity, jeden z nich si například vybavil "píchání ve stehně". Jak by to bylo možné, když se duše vznáší v prostoru mimo tělo?

4) Živé osoby - někteří lidé během pobytu mimo tělo doputují do jakési říše mrtvých či nebe. Jak je ale pak možné, že tam vidí často i osoby, které jsou v době mimotělního zážitku naživu? To dává opět smysl pouze v případě, že tyto stavy jsou pouhým výplodem mozku.

5) Kulturní rozdíly - zážitky v blízkosti smrti bývají různé v různých kulturách. Některé děti si v těchto stavech vybavily setkání s osobou podobnou Saunta Klausovi, hinduisté se často setkávají s hinduistickými bohy. Zcela fascinující jsou pak stavy NDE u domorodců z Melanésie, kteří patří k vyznavačům cargo kultu. Tito domorodci považují bělochy za jakési duchovní bytosti či bohy, přičemž naše technologie jim připadají jako zázrak. Jejich zážitky z blízkosti smrti pak vypadají například jako návštěva továrny, jeden z nich to popsal takto:

"V té budově byla spousta různých věcí a já jsem chtěl všechny vidět. Byli tam nějací lidé kteří pracovali s ocelí a nějací lidé, co stavěli lodě a jiní lidé, kteří stavěli auta. Stál jsem tam a koukal na to, když mi ten muž řekl: Ty tu ještě nemáš být, tvůj čas teprve příjde. Pošlu nějaké lidi, aby tě poslali zpátky. Musíš jít zpátky."

Studií zkoumajících zážitky NDE v různých kulturách není mnoho, z těch, co zatím jsou ale vyplývá, že NDE nemají takřka žádný univerzální společný rys, možná vás napadne, že typický průběh je průchod tunelem, cesta za světlem, či promítnutí života "před očima", není to však pravda, jak přesvědčivě ukazuje Keith Augustine ve svém rozboru. Co je zvláštní je, že i u lidí, kterým se život před očima promítnul, se jednalo často o náhodné vzpomínky, které bývají nevýznamné povahy.

6) Překročení hranice - u některých NDE se lidé dostali na jakousi hranici, odkud již není návratu - do jakési říše mrtvých. Přesto se i po překročení této hranice vrátili zpátky. Jak popsal jeden z nich: "Dostal jsem na výběr. Buď se můžu vrátit zpátky k normálnímu životu nebo se stát součastí tohoto světla. Rozhodnul jsem se zůstat a stát se součástí světla. Pak jsem měl pocit jako bych se pohyboval tunelem obráceným směrem a ocitnul jsem se zpátky ve svém těle." Jak je něco takového možné? Tato příhoda dává smysl opět pouze pokud se díváme na stavy NDE jako halucinace.

7) NDE lze vyvolat i uměle - Nejen pomoci drog, objevné byly pokusy s ketaminem, které vyvolaly mnohé příznaky považované za typické pro mimotělní zkušenosti, podobného výsledku se podařilo vědcům vyvolat i pomoci poměrně jednoduchého fíglu, kdy byl lidem promítán do speciálních brýlí obraz z kamery nachazející se za jejich zády. Tyto stavy tedy lze vyvolat poměrně jednoduše i u lidí, kteří se nenacházejí v ohrožení života. Pokud jsou NDE pouhou iluzí, dává to smysl.

Susan Blackmorová, která NDE dlouhou dobu zkoumala, dospěla k názoru, že k vysvětlení všech jevů doprovázejících mimotělní zážitky postačuje předchozí znalost (například všichni víme, jak to vypadá na operačním sále přinejmenším z televize), fantazie, šťastné odhady a zbývající fungující smysly (sluch,  či hmat, které můžou být pro dotyčného zdrojem informací o tom, co se kolem něj dělo, když byl ve stavu blízkosti smrti) plus způsob, jakým pamět pracuje - že si lépe pamatuje trefy a snáze zapomíná chybné údaje. Je třeba si uvědomit, že naše pamět nefunguje jako videokamera, při vzpomínání nedochází k přesnému vybavení všech detailů a dochází často ke zkreslení, ba někdy i k falešným vzpomínkám. Syndrom falešných vzpomínek je v psychologické literatuře dobře popsaný a vědcům se podařilo i v experimentálních podminkách lidem "implantovat" falešné vzpomínky. Je také třeba brát v úvahu, že většina historek, které nasbírali výzkumníci NDE se týkají několik let starých vzpomínek a že člověk má tendenci při vyprávění podobných událostí přehánět a interpretovat je podle svých osobních myšlenkových filtrů. Je například možné, že si člověk zpětně do událostí dosazuje nevědomky podrobnosti, které se dozvěděl až s odstupem času, například od příbuzných či doktorů, kteří byli přítomni během toho, když dotyčný prožíval stav pobytu mimo tělo. S odstupem času už není schopen rozlišit, co jsou skutečné jeho osobní vzpomínky a co informace z doslechu. Tyto okolnosti pak v podstatě znemožňují vědcům přesně rekonstruovat, co se vlastně stalo.

8) Ostatní fenomény - Ačkoliv podrobný rozbor by zabral celou knihu či hned několik, lze ve zkratce říct, že  i ostatní fenomény, které byly používány jako důkaz existence posmrtného života, byly spolehlivě vyvraceny, ať už se jedná o spiritismus či komunikaci s mrtvými.

9) Evoluční hledisko - od doby Darwina věda postupně vytlačuje pověrčivé náboženské vidění světa. Evoluce vysvětlila vznik živočišných druhů včetně člověka z jediného společného předka bez odvolávání se na bohy. Z evolučního hlediska je přitom existence nějaké nehmotné duše neobhajitelná. Dnes už víme, že neexistuje žádný jasný předěl, kdy se člověk stal člověkem, ve skutečnosti vidíme velmi pozvolný vývoj od schopnosti vyrábět velmi jednoduché nástroje přes složitější, až po vznik jakéhosi prvotního umění, písma, přesun z lovecko-sběračského způsobu života k zemědělství. Představa, že člověk v určitém stádiu dostal od Boha jakousi nehmotnou duší, díky které se jednomu z našich zvířecích předchůdců narodil člověk, je v protikladu s postupným vývojem, jaký ve skutečnosti pozorujeme.

10) Závislost vědomí na hmotě - o mozku se říká, že je to ta nejsložitější věc v celém známém vesmíru.  Navzdory tomu neurologie za posledních několik desítek let ohromným způsobem pokročila v pochopení toho, co to je vědomí a jak v mozku vzniká. Už víme, že je výsledkem činností neuronů a ohromně složitých interakcí mezi nimi, právě schéma propojení těchto nervových buněk je to, co dělá osobnost každého člověk jedinečnou. Neurolog Sebastian Seung proto říká "I am my connectome" , přičemž pojmem connectome míní právě onu mapu spojení čili synapsí v mozku. V okamžiku smrti tato neuvěřitelně složitá síť okamžitě podléhá rozkladu a dochází tak k nenávratnému zániku dotyčné osobnosti. Často se jako argument pro existenci vědomí po smrti používá fakt, že energie nemůže zaniknout, čili že energie, která poháněla náš mozek a dávala vzniknout našemu vědomí, existuje dál. To je sice pravda, ale samotná energie k vědomí nestačí, tak jako počítačový software nemůže běžet sám o sobě bez přítomnosti hardwaru. Jak píše nositel Nobelovy ceny Gerald Edelman, který se zabývá výzkumem vědomí ( v před pár dny v Česku vydané knize Širší než obloha ) "posmrtná  vědomá existence je jednoduše nemožná." (str. 19). Podle jiného častého argumentu je lidský mozek jenom jakési rádio, které přijímá signály naši nehmotné duše. Vědomí je tedy mozkem pouze zprostředkováno, nikoli vytvářeno. Toto tvrzení však není ve shodě s poznatky současné neurovědy. Jestliže by mozek bylo rádio, které umožňuje komunikaci naší nehmotné duše s materiálním tělem, pak by se dalo očekávat, že vyjmutím některé ze součastek rádio přestane úplně fungovat. Ve skutečnosti ale existují tisíce případů, kdy poškozením některé části mozku nedošlo ke ztrátě vědomí, ale došlo ke komplexní změně osobnosti. Je to jakoby vyjmutím součástky z rádia došlo k přeladění na jinou stanici. Například lidé, které  postihne Capgrasův syndrom najednou nepoznají své blízké a považují je za dvojníky. Tvrdí například, že dotyčná osoba vypadá jako jejich blízký, ale není to on. Je to způsobeno tím, že se v mozku přeruší spojení mezi oblastí rozpoznávání osob s oblastí, která vytváří emocionální reakci na ně. První část tedy dotyčnou osobu rozpozná, ale nedostaví se obvyklá doprovázející emocionální reakce - proto mozek dotyčného mylně považuje své blízké za cizí osoby. Jak by teorie o mozku jakožto rádia mohla vysvětlit tyto a další fenomény? Nemyslím si, že je možné skloubit dohromady představu o existenci nehmotné duše s faktem, že v podstatě všechny rysy osobnosti člověka lze dočasně i trvale změnit jak mechanickým, tak i chemickým či elektrickým zásahem do mozku.

Co z toho všeho vyplývá? Víra v to, že člověk může přežít vlastní smrt je navzdory absenci jakýchkoli důkazů u mnoha lidí pevně zakořeněná, nechtějí se smířit s vědomím vlastní smrtelnosti a pomíjivosti. Vesmír se ale pramálo stará, co my chceme nebo nechceme. Lidská touha po věčném životě připomíná svou naivitou otázku ze seriálu Červený trpaslík: "Kam jdou kalkulačky, když se rozbijou?"

Myslím si, že vědomí naší smrtelnosti by nás v idealním případě mělo vést k tomu, aby si člověk více vážil svého relativně krátkého pobytu na tomto světě a snažil se, aby jeho život byl pokud možno dlouhý a kvalitní. Máme na tomto světě možná nějakých 30 000 dní. A je jen na nás, jak s nimi naložíme.