V Bruselu kroutím už svůj pátý týden a zatím si na nedostatek zajímavých situací rozhodně nemůžu stěžovat. Výjimkou nebyly ani první dubnové dny.
Muzeum hračekJiří Poláček
V Bruselu totiž bylo v týdnu celkem živo. Jen co odjel Obama, vystřídal ho tu na návštěvě čínský prezident Xi (česky Si, chcete-li). Ten asi začal žárlit, že spolu EU a USA v posledních týdnech až příliš kamarádí, a jelikož nechtěl zůstat jako ten třetí vzadu, tak rychle přiletěl potřást svou pravicí všem významným představitelům EU. A jarní námluvy to byly poměrně úspěšné, neboť si bruselští ptáčci začali cvrlikat o tom, že by Čína mohla na červnovém summitu G7 nahradit Rusko. No uvidíme.
Celkem populární musí být i rwandský prezident Paul Kagame. Toho totiž v Bruselu během summitu EU-Afrika ve středu přivítaly hned tři demonstrace. Jedna na jeho podporu, druhá proti jeho maličkosti a třetí patřila lidem, kteří na pana Kagamu nemají asi názor žádný. I když spolu všichni demonstranti na pivo pravděpodobně nezašli, naštěstí se během jejich demonstrací nic vážnějšího nestalo a vše se obešlo bez větších incidentů.
To samé už se ovšem nedá říct o páteční demonstraci odborářů, na níž se sjelo na 40.000 lidí v 900 autobusech. Policisté nakonec účast odhadli na nějakých 25.000, i ti ovšem dokázali ve městě udělat slušné nepokoje. Tedy jen hrstka z nich. Ta totiž začala kameny útočit na policii a na všechny domy sídlící na Schumannovi. Policie následně zchladila tyto horké hlavy vodními děly a tím tato "pouliční válka" skončila.
Uvidíme, co se tu bude dít příště. Volby do Evropského parlamentu a summit G7 se blíží mílovými kroky, takže se jistě dají očekávat další velké demonstrace a protesty. Ale snad si Brusel užije klid alespoň během blížících se Velikonoc.
Nákup v rytmu swingu
V neděli je většina bruselských obchodů zavřená, a tak se všichni lidé vydávají za nákupy na trhy. Těch je po celém městě hned několik a pořídit se na nich dá vše od ovoce a zeleniny, přes maso a sýry, až po oblečení a květiny. Já jsem se tentokrát vydal do Saint-Géry, kde se každou první neděli v měsíci koná tzv. Vintage market.
Na něm se dá kromě tradičních propriet typických pro bleší trhy pořídit i zbrusu nové oblečení a doplňky od talentovaných designérů. Milovníci vinylových desek si zase mohou do své sbírky pořídit spoustu klasických kousků, stejně jako knihomolové začíst do knih, které prošli desítkami ruk čtenářů všech nejrůznějších generací.
K pohodové atmosféře napomáhá i architektonické řešení budovy, v níž se trh pořádá, stejně jako DJ, který k poslechu a dobré náladě pouští staré dobré songy z dob dávno minulých, kdy se nosilo oblečení, které si nyní můžete na trhu nakoupit. Jestli vám během nákupů mezitím náhodou vyhládne, můžete si pochutnat na muffinu a kávě, popřípadě na hamburgru, pomfritkách a pivu. Záleží, na co zrovna máte chuť.
A pokud náhodou nemáte náladu na nakupování, můžete si jen tak přisednout a zahrát si partii šachů. Na své si tu přijde opravdu každý. Jen je potřeba si dávat pozor na spotřebu peněz, které z peněženky mizí nebezpečně rychle. V Saint Géry bych bez problémů utratil celou svou měsíční gáži, ale jelikož mě do další výplaty ještě čeká nějaký ten pátek, nakonec jsem si za 10 euro nakoupil pouze zánovní košili a jarně-letní tričko. No nekupte to za ty peníze, že?
Určitě se příští víkend znovu podívám na nějaký městský trh, při němž se ale místo skříně raději pokusím naplnit spíše ledničku. Můj žaludek se totiž poslední dobou cítí přejeden všemi těstovinami a sandwichy, a rád by ochutnal i něco lepšího. Neboj, dočkáš se! Osobně na to dohlédnu.
Toy story, návrat do dětství
Pokud náhodou počasí nevybízí ke slunné procházce po městě, můžete se v Bruselu podívat i do desítek více, či méně zajímavých muzeí. Některé jsou k dispozici zdarma, některé za rozumný peníz (obzvlášť, pokud vám je méně než 26 let) a některé bohužel za peníz větší než by se bylo bývalo slušelo. Spousta muzeí se ale snaží přilákat do svých řad co nejvíce návštěvníků, a tak určitý den v měsíci umožňuje vstup zcela zdarma.
To byl případ první aprílové neděle, kdy své brány otevřelo zájemcům muzeum hraček. Ve více než 20 různých místnostech tu můžete najít nejrůznější hračky ze všech světových zemí. Celkem jich muzeum zatím nashromáždilo kolem 25.000 (!), přičemž nejstarší sloužila k dětským radovánkám již v roce 1830. V celém muzeu platí přísný zákaz být dospělým, a tak je zapotřebí se vrátit do dětských let a nostalgicky si zavzpomínat.
K vidění je tu opravdu všechno, přes panenky, autíčka, houpací koně, hrady, vláčky, domečky či plyšáky, až po Noemovu archu, lodičky nebo malé kuchyňky. Se spoustou z nich je navíc dovoleno si hrát, a tak muzeum patří hlavně dětem. Rodiče asi musejí mít hodně velkou práci, dostat své ratolesti zpět domů z království, o kterém se jim nesnilo ani před těmi nejštědřejšími Vánocemi. A dokonce ani k tomu nepotřebují moderní hračky, které vydávají příšerné zvuky a k jejich zprovoznění potřebujete chytrý telefon a spoustu tisíc korun.
I když se v muzeu člověk vrátí o několik (desítek) let zpátky do svého dětství, čas tu letí neskutečně rychle. Aniž si stačíte pohrát se všemi nádhernými hračkami, nasednout do různě velkých modelů autíček, pořídit několik památkových snímků a načerpat energii z radujících se dětí, najednou je čas jít domů. Určitě se mi po tomto místě bude stýskat, to už vím teď. Člověk si prostě v sobě musí zachovat duch dítěte i v dospělosti.
"Ešemeš"
Můj maďarský kamarád Gyula si mi minulý týden postěžoval, že jsem se o něm ve svém blogu ještě nezmínil. Gyula patří k pravidelným čtenářům a rád by se stal součástí mých dobrodružných příběhů z Bruselu a jeho okolí. Nevím, jestli tomu, co čte, opravdu rozumí, nebo mi jen chce zvýšit sebevědomí, ale rozhodně se nezříkám role učitele českého jazyka.
Gyula je nepřehlédnutelná postava, a to nejen kvůli své téměř dvoumetrové postavě, ale i díky jeho nezaměnitelnému maďarskému akcentu v angličtině. Ač sám tvrdí, že je jeho angličtina hodná moderování hlavních zpráv na vlnách BBC, po pár slovech na něm poznáte, že pochází z maďarských luhů a hájů.
Gyula je rovněž veselá kopa a rozhodně se s ním nebudete nudit. Nedávno mě například velmi rozesmál, když mi na závěr našeho setkání sdělil, že mi příště pošle ešemeš. Nejdřív jsem se zhrozil, co že mi to vlastně chce poslat a jestli jsem mu pro jistotu neměl dát neexistující telefonní číslo.
Po chvilce mi ovšem došlo, že mi nechce poslat nic jiného, než prachobyčejnou esemesku. Maďaři totiž vyslovují s jako š, a proto si mezi sebou vyměňují ešemešky. Můj výbuch smíchu ale zanechal na Gyulově tváři nechápavý výraz a údiv, čemu se to vlastně směju. "Všichni na světě si přece posílají ešemeš," sdělil mi se skálopevným výrazem můj kamarád.
Když jsem se mu snažil vysvětlit, že ve světě si spíše posílají "textové zprávy", nežli ešemeš nebo esemes, vypadal celkem sešle. Na ešemešky od něj se ale vždycky budu těšit, ať už budou napsané v angličtině, maďarštině nebo češtině, kterou tu Gyula pilně studuje. Jen tak dál, chlapče!
Panda pro EU
A na závěr perlička s unijního života. I když někomu mohou bruselští úředníci připadat jako ty nejnudnější lidé na světě, opak je někdy pravdou. Prvního apríla mi totiž do emailové schránky dorazila zajímavá zpráva o tom, že všechny nově příchozí bruselské návštěvy mohou využít velkorysé nabídky vidět na živo medvídka pandu. Toho sem totiž během své návštěvy dovedl výše zmíněný prezident Xi, který do daleké Evropy nechtěl přijet s prázdnou.
José, Martin a Herman pak na rychlo dali hlavy dohromady a vymysleli úžasný plán. Aby se všichni důležití lidé, kteří do Bruselu dorazí na některý z meetingů či summitů příliš nenudili a místo ušlechtilé intelektuální práce nechodili po místních hospodách ochutnávat lahodný chmelový mok, rozhodla se jim EU zapůjčit pandu. Nevím, jestli se některému z prezidentů či premiéru panda zalíbí, ale pořád bude lepší, když na summit dorazí s medvídkem, nežli s opicí...
