Ani v tom nejrůžovějším snu přes svým odletem do Bruselu bych si nepomyslel, že si tu daleko dřív koupím sluneční brýle než deštník.
http://www.ottsworld.com/wp-content/uploads/2010/08/Frites-4.jpg
Opravdu se tomu tak ale stalo. Během prvních tří týdnů, co mám tu čest být Bruselanem, pršelo všeho všudy asi třikrát, a to vždy maximálně tak hodinku. Jinak tu definitivně vládne jaro a ve chvilkách, kdy se teploty přehoupnou přes dvacítku, dokonce i léto.
Zatím si tedy na nepřízeň osudu z pohledu počasí stěžovat nemůžu, a doufám, že to tak vydrží i po následující čtyři měsíce. I když déšť jednou za týden rozhodně neuškodí, aby se trošku vyčistil nepříliš kvalitní bruselský vzduch. A špinavé ulice čas od času taky potřebují nějakou tu rychlou spršku.
Není hurling jako curling
Minulý týden v neděli se v Bruselu slavil svátek svatého Patrika. Ten sice oficiálně připadl na pondělí 17. března, ale jelikož se v pracovní den slaví celkem špatně, veškeré oslavy se soustředily na neděli. Irové si pro svůj svátek příznačně vybrali nejzelenější místo v centru Bruselu - Parc Cinquantenaire. Odstín stejné barvy pak pro svůj outfit zvolilo i přítomné obecenstvo, v jejichž rukou nechyběla do černého kabátu oděná národní pýcha Irska jménem Guinness.
Vzduchem se pak prolénala vůně ostrovní klasiky Fish and Chips, kterou jsem si ovšem při ceně 10 euro za kus tentokrát odpustil. Platit takový nekřesťanký peníz za fast food mi přijde opravdu dost. Spousta lidí ale měla jiný názor, a tak se na rybu s hranolkami stála fronta tak dlouhá, jako by se tento pokrm servíroval zcela zadarmo.
Kromě chuťovkých pohárků si během svatého Patrika na své přišly i oči, které měly možnost sledovat ukázku typickách irských sportů hurlingu a gaelského fotbalu. I když je název hurling podobný o hodně známějšímu curlingu, mají k sobě tyto dva sporty blízko asi tak jako severní a jižní pól. Zatímco při curlingu bruslaři zametají před pomalu se šourajícím kamenem, kteří míří do středu kulatého terče, hurling je považován za nejrychlejší kolektivní hru odehrávající se na zelených pažitech. Fotbal i rugby by mohli jen tiše závidět.
Na každé straně stojí celkem 15 hráčů, kteří jsou vyzbrojeni jasanovou pálkou, s níž se snaží dopravit míček o obvodu 70 milimetrů do soupeřovy branky. S míčkem mohou hráči udělat maximálně 4 kroky, pak jej musí definitivně odpálit. Z mého laického pohledu se jedná o jakousi kombinaci lakrosu a baseballu, při níž léta míček rychlostí až 150 kilometrů. Jedná se tedy opravdu o velmi rychlou, a taky nebezpečnou hru. Pokud někdy náhodou tenhle sport budu provozovat, do branky se rozhodně (dobrovolně) nepostavím.
Gaelský fotbal je zase jakousi variací na téma házená a rugby, a narozdíl od hurlingu se jedná vyloženě o pánskou záležitost. Zatímco u klasického fotbalu jsou potřeba především šikovné nohy, v gaelské fotbale je to hlavně o práci rukou. O popularitě tohoto sportu v Irsku svědčí nejen více než dvousetletá historie, ale také návštěvnost jednotlivých utkání. Na finále národní ligy totiž v roce 2011 přišlo více než 80 000 lidí. O tom si v ČR mohou všechny sporty nechat pouze zdát.
Celkově se tedy v bruselském slunném odpolední jednalo o příjmenou oslavu svatého Patrika (misionář, který v Irsku v 5. století šířil křesťanské hodnoty). Už se tedy proto poměrně těším i na Koningsdag, tedy oslavu dne krále holandského. Ta se bude konat vůbec poprvé v historii, jelikož od roku 1890 se v Nizozemsku tradičně konal Koninginnedag, tedy královnin den (a mezi lety 1885 a 1889 zase princeznin den). Narozdíl od "zeleného dne" Irů to ale 26. dubna bude v Bruselu vypadat jako při mezinárodním dni popelářů a popíjet se bude Heineken. Přítomným to ale asi vadit nebude.
Schuman jenom pro mě
Ve čtvrtek odpoledne se do Bruselu sjeli prezidenti a premiéři jednotlivých členských států EU, aby tu na summitu projednali budoucnost "osmadvacítky", a především pak situaci na Ukrajině. A zatímco Ruská federace cílené sankce zatím nijak zvlášť nepocítila, obyvatelé Bruselu přítomnost vrcholných státníků pocítili až příliš.
Budova Rady nacházející se naproti Berlaymontu v samém centru Bruselu v blízkosti Schumana se totiž stala nejstřeženějším místem Benelexu a z její blízkosti bylo vyhnáno i všechno ptactvo, aby náhodou neutrousilo nějakou tu nemístnou "poznámku" na hlavu některého z přítomných. Všechny příjezdové cesty byly nemilosrdně uzavřeny, a to nejenom pro motoristy, ale i pro chodce.
Cestou ze čtvrtečního setkání na Plux jsem však o téhle zátarase neměl ani ponětí, a tak mě policejní přítomnost na cestě zpátky domů celkem překvapila. Naštěstí jsem ale po svém boku měl francouzsky mluvící společnost v osobě Maďarky Dóry, která dokázala zjistit, že do zakázané zóny můžeme přeci jen vstoupit. K tomu ovšem potřebujeme náš badge (vstupní kartu), který nám otevírá dveře do všech budov Evropské komise.
I když se ten zatracený kousek plastu schoval až na samé dno mé brašny, nakonec jsem ho našel, pánům policistům se moje fotka líbila, a ti nás bez větších problémů vspustili dovnitř. Celý Schuman, který každodenně patří k nejrušnějším místům v Bruselu, a přes který každodenně projedou tisíce aut a projdou tisíce lidí, tak byl najednou úplně prázdný a patřil pouze nám. Celkem zajímavý, i když trošku zvláštní pocit.
Ten si možná užiju i příští týden, kdy na návštěvu do Bruselu nedorazí nikdo menší, než americký prezident Barack Obama. A aby bylo docíleno rovnováhy mezi západem a východem, o týden později vystřídá Obamu čínský prezident Si Ťin-pching. Už tu chybí jen Vladimir Vladimirovič, abychom tu v Bruselu měli kompletní sestavu. Ale ten do Belgie na pivo a místní hranolky asi jen tak nepřiletí.
Francouzské nebo belgické hranolky?!
Když už je řeč o hranolkách, tento týden jsem tuto místní delikatesu po delší době znovu vyzkoušel. Belgičané jsou na své pomfritky náležitě hrdí a nyní usilovně bojují za to, aby byly oficiálně zapsány na seznam kulturního dědictví UNESCO. Hlavním důvodem je tradiční boj mezi Belgií a Francií, odkud vlastně hranolky jsou.
Hranolky údajně vymysleli rybáři z Namuru, hlavního města Valonska. Ty měly sloužit jako náhrada za malé rybky (no ještěže se do sporu o původ zatím nepřidali Britové a jejich Fish and Chips). Velký zmatek pak do celého procesu vnesli i Američané, kteří v Belgii za 1. světové války hranolky ochutnaly a recept si vzali s sebou do USA. Vojáci si ovšem mysleli, že jsou tou dobou ve Francii, a proto dali pomfritkům název french fries - francouzské hranolky.
Zatímco ve Francii a ve zbytku světa (po francouzském vzoru) jsou hranolky pouze přílohou, v Belgii jsou pomfritky hlavním jídlem. Lidé si je tu nejčastěji kupují v místních stáncích, které je servírují v nezaměnitelných papírových kornoutcích, spolu s nepřeberným množstvím omáček. Jedlíci pak s kornoutem zamíří do některé z okolních hospůdek a spolu s vynikajícím belgickým pivem rozjímají nad nesnesitelnou lehkostí bytí.
Jeden z nejvyhlášenějších stánků z hranolkami stojí na náměstí Place Jourdan, kde se pravidelně stojí několikametrové fronty. Čtvrthodinka čekání ale rozhodně stojí za to. A i když tento pokrm nepatří mezi nejzdravější pochoutky (přestože se nesmaží v oleji), rozhodně by je měl každý, kdo někdy zamíří do Bruselu, zařadit do svého programu.
No pubs
A tradiční poznámka na závěr. Pokud se někdy budete procházet po bruselských, potažmo belgických ulicích, možná vás překvapí velké množství nápisů "No Pub" (v českém překladu "Tady není hospoda") na dveřích jednotlivých domů. Nejedná se ovšem o to, že by si milovníci piva tak často pletli rodinné domky s hospodami, až jejich majitelům došla trpělivost a své příbytky si řádně označili.
No Pub je totiž zkrácenina francouzského výrazu "No Publicité", který nabádá k nevhazování letáků a jiných reklamních materiálů do schránek obyvatel daných nemovitostí. Není tedy pub jako pub.
