Trainee v Bruselu: K volbám, Evropané! (15. díl)

Evropské volby se blíží sedmimílovými kroky a v Bruselu je to znát na každém kroku.

Jiří Poláček

Není Rada jako rada

V sobotu se tak například celému světu otevřela většina institucí EU sídlících v Bruselu. Jindy bedlivě střežené a normální člověku nepřístupné budovy Komise, Rady, Parlamentu nebo Výboru regionů otevřely své dveře a absorbovaly davy zvědavých návštěvníků. Předseda Komise José Manuel Barroso spolu s předsedou Parlamentu (a možným předsedou nové Komise) Martinem Schulzem objednali ukázkové počasí, kdy na obloze nestínil jediný mráček a sluníčko ohřálo bruselské teploměry do letních hodnot.

Narozdíl od některých dobrovolníku z řad ostatních stážistů jsem měl naštěstí volno a mohl jsem se tak podívat na místa, kam mě pracovní povinnosti zatím nezavedly. Mé první kroky vedly do budovy Rady, jenž se nachází poblíž Schumanova kruhového objezdu, naproti Berlaymontu. V tamních prostorách se konají všechny velké bruselské summity v rámci Evropské rady a rovněž setkání ministrů jednotlivých členských zemí v rámci Rady Evropské unie.

Uvnitř budovy tedy sídlí hned dvě Rady, díky čemuž může být uvnitř někdy hodně těsno. I proto se hned vedle staví nová budova, která by měla být dokončena v roce 2016. No snad se do nejbližšího okolí nenastěhuje také Rada Evropy (pozor, není institucí EU!), aby v těch všech Radách náhodou nebyl ještě větší zmatek...

Budova Justuse Lipsiuse, pojmenovaná po slavném vlámském filozofovi a humanistovi, byla plná již od samého rána. O prohlídku zasedacích místností, kde se řeší velká evropská politika a určuje se budoucí směřování Unie, byl velký zájem, a to jak ze strany Evropanů, tak i například Asiatů. Jen nevím, jestli se takovým Číňanům líbil jeden z vědomostních kvízů, v němž se organizátoři tázali, kde že se to každoročně vyprodukuje nejvíce padělaných výrobků...

Řecká výzdoba uvnitř Rady neodkazuje na fakt, že se EU snaží celému světu dokázat, jak má tuto krizí zmítanou jihoevropskou zemi ráda, nýbrž na řecké předsednictví Radě EU. V roce 2009 měli tuto možnost i Češi, kteří slibovali "sladký evropský život". Do historických análů se ale toto období nijak nezapsalo. Snad jen korupční skandály, pád vlády nebo východní partnerství, které ovšem iniciovali Švédové a Poláci.

Zasedací místnosti uvnitř vypadají asi tak nějak stejně jako všude jinde na světě. Židle, stůl, sluchátka, tužka, papír a jmenovka se státní příslušností. Víc vlastně ani profesionální návštěvník schůzí nepotřebuje. Překlad je pak zajištěn do všech čtyřiadvaceti jazyků EU, a to s přesností přesahující 90 %, což není úplně tak špatné číslo.

Všude samá kráva, samej vůl

Z Rady jsem se pak přes ulici přesunul do Berlaymontu - sídla Evropské komise - kde se představovala jednotlivá generální ředitelství (anglicky Directorate General - DG), jakási komisní ministerstva. Originální byl hned první stánek generálního ředitelství pro zemědělství (DG AGRI), které před Berlaymont nainstalovalo trávník a umístilo krávu. Naštěstí ne živou, pouze zdařilou sochu. I tak ale přitáhla velkou pozornost všech přítomných a stala se asi nejfotografovanějším objektem.

Uvnitř Berlaymontu se v sobotu návštěvníkům otevřelo i jinak nepřístupné 13. patro, kde se na pravidelných zasedáních Komise schází Barrosův tým včetně českého zástupce Štefana Füleho, jež má na starosti rozšíření a evropskou politiku sousedství. A rozhodně musím říct, že mají komisaři v místnosti Jeana Monneta příjemné a pohodlné pracovní prostředí. Určitě o dost lepší, než měl kdysi tým pana Monneta.

Na závěr dne jsem si byl ještě poslechnout přednáškový blok pěti stážistů, kteří mluvili o svých zkušenostech a dojmech z dosavadní práce pro Komisi. A bylo to velmi zajímavé povídání a velký zážitek. Hlavně tedy pro samotné spíkry, jejichž proslovy byly tlumočeny do tří dalších evropských jazyků. Rozhodně budou mít doma co vyprávět.

Do Evropského parlamentu jsem se nakonec nevydal, jelikož už mi prohlídku tamních prostor před pár týdny připravil tamní stážista a můj maďarský kamarád Gyula. Venku před parlamentem se navíc stála více než hodinová fronta, což je ve slunném a horkém odpoledni asi ta poslední aktivita, kterou bych chtěl zrovna dělat. Kéž by podobná fronta byla i za pár dní u volebních uren...

Na cestě domů mě ještě vůně čerstvě upečeného chleba dovedla na Schumanův kruhový objezd. Vybrané členské státy EU tam totiž prezentovaly svůj národní chléb. A jelikož se žaludek hlásil o svůj pravidelný přísun stravy, nenechal jsem se dvakrát vybízet k rychlé ochutnávce.

Český chleba bohužel v nabídce chyběl, ale německý a rakouský se mu vzhledem i chutí hodně blížily. Naši jižní sousedé navíc rovněž nabízeli i klobásky a slaninu, takže o vítězi chlebového mistrovství bylo celkem rychle rozhodnuto. Ale i takový maltský chléb s tamní pomazánkou dokáže dokonale uspokojit chuťové buňky.

Bruselská dvacítka

Když jsem na začátku března dorazil do Belgie, vážně jsem přemýšlel o bruselské dvacítce. Ne že bych si snad dělal zálusk na nějakou pohlednou místní slečnu, nebo na pivo s dvouciferným procentem obsahu alkoholu. To jen pro pořádek. Bruselská dvacítka je tradiční běžecký závod v ulicích města, se startem a cílem v parku Cinquantenaire.

Nakonec jsem se ale rozhodl ušetřit peníze za startovné a vydal se běhat sám. Určitě by bylo velmi zajímavé z pozice běžce objevit nové krásy Bruselu. Obzvlášť, když panovalo krásné a teplé počasí. Nejsem ale velkým příznivcem masových závodů a raději chodím běhat, když se mi zrovna chce.

Sice jsem se tak připravil o úžasnou atmosféru, nezapomenutelný zážitek, inspiraci od ostatních běžců, možnost porovnat svou fyzickou připravenost s ostatními nebo o startovní číslo jako suvenýr. Ale na druhou stranu je přeci lepší jít běhat, když zrovna chci, kam chci a na jak dlouho chci. Můžu běžet svým vlastním tempem, do cesty se mi nepletou stovky dalších sportovců a můžu zastavit, kdykoliv se mi zachce.

Městské maratony jsou určitě zajímavou myšlenou, obzvlášť pokud jsou spojeny s nějakou pozitivní iniciativou. To byl i případ bruselské dvacítky, která měla za úkol podpořit kuřáky v jejich boji s tímto nešvarem. Alespoň tedy ty, kteří se skutečně rozhodli s tímto drahým a nezdravým koníčkem skoncovat. I tak je ale lepší běhat jen tak pro radost, než zbytečně honit čas.

Pomalí Belgičané

Když už je řeč o času, v Belgii si s ním rozhodně příliš hlavu nelámou. Na opravu rozbité okenní rolety tak například čekám už dva a půl měsíce. A budu čekat i další tři až čtyři týdny než vyrobí novou, jelikož to před měsícem opraváři špatně změřili a tento týden tak neměli co namontovat. Mdloby na vichřici, co tu roletu vloni zničila!

Pokud si navíc člověk myslí, že nekonečné opravy a pomalá rekonstrukce čekoholiv je pouze česká specialita, potom by se měl přijet podívat do Bruselu. Metro se tu například opravuje již několik posledních let a stejně tak dlouho se staví i nová budova Rady, o níž již byla řeč výše.

Údajně by se měla dokončit v roce 2016, ale i naše průvodkyně, toho času zaměstnankyně Rady, o tom dost silně pochybovala. A mezitím se samozřejmě začne s rekonstrukcí/opravou/úpravou/vylepšením/stavbou desítek dalších míst  ve městě, takže to tu občas vypadá jako jedno velké staveniště.

Další belgickou, nebo přinejmenším bruselskou, specialitou je procházení se. Národním sportem je totiž co nejpomalejší chůze uprostřed chodníků tak, aby žádný soupeř z jiných světových zemí nemohl ani zleva ani zprava převzít vedoucí pozici lídra. Kvapík na pracovní schůzku se tak někdy může proměnit na boj s větrnými mlýny.

Slavné to v Belgii není ani s obsluhou. Ta je narozdíl od Česka (čest výjimkám) milá, příjemná a usměvavá. Zároveň ale také velmi pomalá, takže se čekání na odpolední kávu na zahrádce během slunných nedělních dní může protáhnout na dobrou půlhodinku. Magnifique!

Určitě je dobré čas od času trochu zpomalit rychlé životní tempo a každodenní spěch. Na druhou stranu, jsou některé věci, které prostě nepočkají. Takže hurrá do práce, Belgičané. A pokud půjdete pěšky, choďte po straně.

Poláky?

Španělský kolega Tomas mi nedávno vyprávěl o své první návštěvě Prahy. Psal se rok 1993, bylo krátce po revoluci, a najít španělský mluvícího průvodce byl celkem oříšek. Naštěstí ale Tomas se svoji rodinou narazil na slečnu, která kromě němčiny a ruštiny vládla i italštině, což pro španělsky mluvící jedince není žádný velký problém.

Praha se Tomasovi líbila, ale zarazila ho odpověď české průvodkyně, když se jí zeptal na její názor na Polsko. Tomas tenkrát kvůli železné oponě neměl o východní Evropě a životě v ní nejmenší tušení, a tak se jako zvědavý mladík chtěl dozvědět něco víc. "Poláky?, " začal svůj monolog lámanou slovanštinou Tomas. "Ti místo do práce chodí raději do kostela, " pokračoval můj kolega v italštině a i po těch letech byl na jeho tváři vidět velký údiv.

Nevím, jestli si to samé o Polácích myslí Češi i dnes. Možná to tenkrát byl jen typický český vtip, který Jihoevropané jen stěží mohou pochopit. Tomas ale naštěstí na východní Evropu nezanevřel, většinu zemí bývalého východního bloku už stačil navštívil a za svoji životní partnerku si dokonce vybral Rumunku. Konec dobrý, všechno dobré.