Trainee v Bruselu: Den Evropy aneb vousatá Eurovize (14. díl)

V Belgii (a zbytku Evropské unie) se v pátek oslavoval mír a znovusjednocení starého kontinentu v rámci evropského Dne, odkazující na 9. květen roku 1950.

Conchita Wurstovásalzburg.com

V tento den tehdejší ministr zahraniční Francie Robert Schuman ve své deklaraci představil myšlenku vytvoření organizace, jež by dohlížela na evropský uhelný a ocelářský průmysl. Přednáška pana Schumana se pak spolu s poválečným vývojem v Evropě stala impulsem k úzké spolupráci šesti západoevropských zemí a pozdějšímu vytvoření Evropských společenství.

Od těch dob ale uplynulo již několik dekád, z Evropských společenství se mezitím stala Evropská unie, spolupráce šesti zemí se rozšířila na osmadvacet a namísto uhlí a oceli se nyní řeší například společný telekomunikační či energetický trh. Pan Schuman by se asi dnes nestačil divit, do jaké podoby se jeho myšlenka podařila realizovat.

Co by kamenem dohodil

Pro oslavu dne Evropy jsem si ovšem nezvolil Brusel, kde se bude historie EU připomínat až příští víkend během dne otevřených dveří jednotlivých institucí, nýbrž jiné město, kde se psala historie této integrace. V nejstarším holandském městě Maastrichtu se totiž na počátku roku 1992 "upekla" stejnojmenná smlouva, která zformovala Evropskou unii a vedla k vytvoření společné měny euro. Pro některé jeden z největších omylů EU, pro druhé jeden z největších benefitů. Záleží na úhlu pohledu.

Zpět ale od evropské historie k Maastrichtu. Toto stodvacetitisícové město se nachází na jihovýchodě Nizozemska, co by kamenem dohodil do Belgie i do Německa. A především na belgické straně těch kamenů přistálo asi dost, jelikož Maastricht kdysi patřil právě tomuto království. Pak ale do města dorazili Římané, z Maastrichtu se rázem stalo vojenské a průmyslové město a belgickým dnům byl konec.

Dnes je Maastricht především kulturním a univerzitním městem, v němž se na své budoucí povolání připravují tisíce studentů z celého světa. Všichni tu jezdí na kole nebo na skútru, takže slovo dopravní zácpa znají místní pouze z novin nebo televize. Pro chodce je ale množství bicyklů brázdící zdejší ulice někdy až nebezpečné, jelikož srážka tu hrozí na každém rohu. Obzvlášť, pokud jste turista a veškerá vaše pozornost se upíná na místní památky a krás(k)y.

Středobodem Maastrichtu je řeka Máza (holandsky Maas; neplést s belgickým pivem Maes, i když chuťově jsou na tom řeka i pivo podobně), díky níž město dostalo i svůj název. Ten pochází z latinského Mosae Trajectum, tedy "přejezd přes Mázu". Pokud jí na cestě z nedávno rekonstruovaného vlakového nádraží skutečně překročíte, dostanete se až na hlavní maastrichtské náměstí Markt.

Na něm je možné kromě budovy radnice spatřit i holandský "Rotes Rathaus". Věž gotického kostela svatého Jana je totiž oděna do rudého kabátu, jež okatě kontrastuje s nevýraznými odstíny šedé ostatních stavení v nejbližším okolí. Tím nejvýznamnějším je bazilika svatého Servatiuse, kterou kromě mé maličkosti v roce 1985 navštívil i papež Jan Pavel II. Narozdíl ode mě však svatý otec asi nemusel platit 3,50 euro za vstup. Pánbůh nám to zaplať..

Všichni na d´Artagnana

Další naše maastrichtské toulky vedly do městského parku, kde má svoji slavnou sochu legendární d´Artagnan, zahynuvší v Maastrichtu v roce 1673 ve francouzsko-holandské bitvě. Kromě francouzského mušketýra je možné v parku obdivovat i nespočet druhů zvířat v místní "mini-zoo", obhlédnout jihoholandské vinice z pozůstatků římských zdí nebo pozorovat kaskádovité vodopády.

Právě ty se málem staly osudné spolu-výletníkovi Jamesovi z Irska. Ten se totiž ve snaze o co nejzajímavější snímek rozhodl dostat až do samé blízkosti prudce tekoucí řeky. I na břehu to ovšem občas pěkně klouže, na což James nepomyslel, a díky špatnému došlápnutí se rázem ocitl na zemi, v kaluži dešťové vody. Z celého incidentu ale chlapík z Corku vyvázl bez větších následků, roli fénu spolehlivě obstaral prudce foukající vítr a z nebezpečně vyhlížející akční scény se nakonec stala vtipná historka.

Moderní architekturu Maastrichtu pak reprezentuje muzeum krásných umění Bonnefantenmuseum, které v roce 1995 vystavěl italský architekt Aldo Rossi do kopulovitého tvaru kosmické rakety. I přes svoji extravagantnost však budova muzea na břehu Mázy nepůsobí nikterak zvláštně a naopak dokonale zapadá do kontextu celého města.

Na závěr našeho putování jsme si ještě vychutnali odpolední kávu, vylepšenou místním barmanem o kapku brandy, a vydali se na cestu zpět do Bruselu. Při ní ani nezaregistrujete, že vlastně překračujete nějaké mezinárodní hranice, a vaší největší starostí je stihnout přestup na moderním nádraží v Lutychu. Tohle belgické cestování vlakem mi jednou určitě bude chybět.

Čech v říši Eurovize

Nejen cestováním je ovšem člověk živ, a tak sobotní večer patřil kulturnímu programu. Konkrétně zpívání. Pozornost stamiliónů diváků z celého světa se totiž upřela do dánské Kodaně, kde se konal již devětapadesátý ročník populární pěvecké soutěže Eurovize. Zatímco v České republice se tato soutěž i díky pravidelné neúčasti netěší nijak zvlášť velké oblibě, ve světě se každoročně jedná o nejsledovanější nesportovní událost.

Letošního finále se účastnilo hned šestadvacet zpěváků, zpěvaček či skupin, a i když nepatřím mezi skalní fanoušky různých pěveckých či talentových soutěží, Eurovize 2014 rozhodně stála za sledování a poslouchání. Díky ostatním stážistům jsem se navíc dozvěděl všechna důležitá pravidla soutěže, při jejichž vysvětlování jsem se cítil jako člověk z nehokejové země, kterému se v těchto dnech snažím zdůraznit důležitost právě probíhajícího světového šampionátu v Bělorusku.

Všichni ostatní stážisté drželi palce reprezentantům svých domovin, a tak jsem kolegiálně a diplomaticky fandil spolu s nimi. Naštěstí nás bylo pouze pět, přičemž dvě země neměly ve finále svého zástupce, tudíž nebylo až zas tak těžké udržet křehkou rovnováhu fandění. Velkou pozornost vzbudilo hned úvodní vystoupení jednadvacetileté ukrajinské zpěvačky Marie Jaremčukové, jejíž délka šatů byla kratší než život jepice obecné.

Ještě více kontroverze ale vyvolalo vystoupení našich sousedek z Polska. Zpěvačka Clea se svou družinou do "sexy-krojů" oděných kamarádek a písní "Jsme Slovani" předvedla dokonalou ódu na slovanskou radost. Zatímco mužská část obecenstva nemohla odtrhnout své oči od obrazovek a přála si mít jednu takovou polskou Slovanku doma, dámská část obrátila svou pozornost ke skleničkám, mobilním telefonům nebo rovnou zamířila na čerstvý vzduch rozdýchat tuto polskou exhibici.

And the winner is...

Ani odvážné vystoupení však polským "Slovankám" nestačila na lepší než 14. pozici. Sčítání hlasů z jednotlivých zemí se totiž rychle proměnilo v holandsko-rakouský duel, což bylo emotivní hlavně pro stážistku Emily z Rakouska. K její velké radosti to nakonec byl duel vítězný. Naši jižní sousedé se tak po Udo Jürgensovi a po téměř padesáti letech dočkali historicky druhého vítěze. Tedy vlastně vítězky.

Thomas Neuwirth totiž vystupuje jako Conchita Wurstová - zpěvačka s nezaměnitelnými a nezapomenutelnými vousy. V roce 2012 sice Conchita nepostoupila z národního kola do velkého mezinárodního boje. Letos se jí to ovšem podařilo a velká cesta skončila velkým kodaňským vítězstvím. A to i přes velké protesty a hrozby bojkotu ze strany Běloruska či Ruska, pokud se bude soutěže účastnit.

Vítězství Conchity Wurstové však ukazuje na velkou toleranci, která v Evropě panuje. Sami Rakušané totiž pro ni hlasovat nemohli, a tak všech 290 bodů muselo přijít ze zahraničí. A i když vystoupení interpretů z Holandska, Švédska či Arménie byla možná i lepší, nakonec hlavní cena putovala právě do Rakouska. Kontroverzní vizáž, sexuální orientace ani nejasnost ohledně pohlaví nebyly pro Conchitu přítěží, ale naopak jí spíše pomohli k celkovému vítězství.

Tolerance a schopnost přijmout něco jiného či netradičního tak tentokrát vyhrála na konzervatismem a strachem z něčeho neznámého. A myslím, že je to dobrá zpráva pro celou Evropu (obzvlášť s ohledem na blížící se volby do Evropského parlamentu) a rázná odpověď na sílící roli extremistických a radikálních stran. Evropské heslo "Jednota v rozmanitosti" není pouze prázdnou frází a (občas) funguje. I když nejsem tvůj fanoušek, Conchito, díky za tohle vítězství!

Vraťte nám zpět sluníčko!

Skoro to vypadá, jako bych bruselské počasí v minulých týdnech přechválil, a ono se mi tak rozhodlo naservírovat tradiční belgické menu. Květen je totiž zatím, meteorologicky řečeno, srážkově nadprůměrný. Povětrnostní podmínky jsou vhodné pro světový šampionát v pouštění draků a i obloha se rozhodla ukázat všech 50 odstínů šedi.

A to prý je květen obvykle vůbec tím nejkrásnějším a nejpříznivějším měsícem v roce. No jen doufám, že se druhá polovina Máje představí v lepším světle a nabídne více sluníčka, více dnů s teplotami kolem dvaceti stupňů a vítr nebude Bruselanům ničit jejich deštníky.