Na přelomu května a června se stážista v Bruselu rozhodně nenudí. Evropské volby, ekonomická doporučení v rámci Evropského semestru, summit G7 a řada dalších témat, která zaplní každodenní kalendář od rána až do večera.
Jiří Poláček
Byl jsem proto rád, že jsem na víkend mohl Belgii na chvíli opustit a zajel nabrat síly do sousedního Německa. Spolu s dalšími stážisty jsme se totiž rozhodli pro dvoudenní objevování čtvrtého největšího města Spolkové republiky - Kölnu.
Kolín nad Rýnem se nachází zhruba tři hodiny jízdy autobusem, takže se nejedná o nijak nepřekonatelnou vzdálenost. Pokud navíc za volantem autobusu sedí řidič, jehož agresivní styl jízdy si nezadá s nejslavnějším obdobím Michaela Schumachera ve formuli 1, dá se cesta stihnout i o dvacet minut dříve. Kobra 11 nás ale nepronásledovala, takže těch dopravních přestupků asi příliš nebylo.
Cestou v bezprostředním okolí dálnice je navíc možné pozorovat desítky větrných elektráren, díky čemuž člověk pozná, že vlastně překročil nějaké mezinárodní hranice. A rozdíl je vlastně poznat i po samotném příjezdu do Kolína. Město je totiž o hodně čistější a levnější než Brusel, chodníky jsou tam rovnější a celková atmosféra, která na vás dýchne, je tak nějak přátelštější a uvolněnější.
Schody do nebe
Nepřehlédnutelným poznávacím znamením Kölnu je místní Katedrála, nacházející se v samé blízkosti hlavního vlakového nádraží, budovy opery a řeky Rýna. Stavba této gotické krásky započala v roce 1248, tedy přesně o sto let dříve, než byl položen základní stavební kámen hradu Karlštejn. Dokončení se ale Katedrála dočkala až o šest století později v roce 1880.
Největší gotická katedrála v severní Evropě vyrostla do výšky 157 metrů a ve svém nitru ukrývá i největší volně se pohybující zvon na světě. Svatý Petr totiž váží celých 24 tun, takže když se hodně rozzlobí, musí být jeho hlas slyšet až v sousedním Düsseldorfu.
Katedrála se dočkala velké renovace po druhé světové válce, během níž byla hned čtrnáctkrát zasažena v rámci leteckých náletů. Narozdíl od většiny zbytku města však nebyla zničena úplně, a tak již v roce 1956 byla znovu vystavěna do původní podoby. V jejím nejbližším okolí se navíc nesmí stavět žádné vysoké budovy, a tak Kölner Dom zůstane i nadále hlavní dominantou města.
I když je pohled na Katedrálu ze všech nejrůznějších úhlů opravdu krásný, ještě o něco lepší je výhled z vrcholu Katedrály. Turista sice nejdříve musí vyčekat dlouhou frontu a potom vyšlápnout pětset schodů, až se mu z toho nahoře točí hlava. Tato cesta do nebe ale rozhodně stojí za to. Sice nejsem velkým milovníkem výšek, ale výhled ze sta metrů jsem si nemohl nechat ujít.
Celé město se otevře jako na dlani a z té velké výšky vypadá jako vesnice liliputů, na níž se člověk z Katedrály dívá skrze oči Gullivera. Třista metrů široký Rýn je rázem úzký jako potůček a nákladní lodě připomínají plovoucí klacíky na něm. Lidé se kolem Katedrály hemží jako mravenci, do jejichž mraveniště Gulliver zrovna šlápnul. A nebe je na samém vrcholu zase o něco blíž.
Na dramatičnosti pak přidala klasická hudba, která zněla z právě probíhající "eurovize" mladých hudebníků tohoto žánru. Jen škoda, že nám cestou vzhůru nezahráli klasiku Stairway to Heaven od Zeppelinů, jelikož přesně tak jsem se cítil. Za 3 eura se pocit štěstí dá občas opravdu koupit.
Zimmer frei
Pokud se člověk rozhodne navštívit Kolín, rozhodně by si měl vybrat jiný víkend než ten, v němž se ve městě hraje závěrečný turnaj Final Four házenkářské Ligy mistrů. Během takového víkendu jsou totiž ubytovací kapacity obsazeny již několik týdnů dopředu a sehnat volný pokoj pro šest nocležníků je takřka nadlidský úkol.
Především Maďarů se do Kolína nad Rýnem sjelo hned několik tisícovek, aby daleko od své domoviny u jezera Balaton podpořili v boji o příčky nejvyšší tamní Veszprém. To se jim nakonec nepovedlo, jelikož maďarský celek skončil na nepopulární čtvrté příčce a nenavázal tak na vítězství Györu v ženské verzi této soutěže.
I přes uherskou invazi a davy návštěvníků z Kielu, Barcelony, Flensburgu a dalších částí házenkářského světa jsme ale přeci jen našli pokoj pro 6 osob. Sice za 30 euro a pětiprocentní daňový příplatek. Ale pořád lepší než spát pod mostem u Rýna.
Stážista a továrna na čokoládu
Do Kolína jsme ovšem nepřijeli kontrolovat kvalitu a služby místních hoteliérů a ubytovacích zařízení, nýbrž za objevováním krás města. Nejvíce je možné vidět ze střechy některé z místních lodí, které vás vezmou na hodinovou plavbu Rýnem. Kromě katedrály a opery je tak možné zahlédnout kostel svatého Martina, televizní věž Colonius, nekonvenční budovy Kranhaus nebo třeba muzeum čokolády.
A právě tam vedly naše další kroky. Schokoladenmuseum bylo založeno v roce 1993 a každoročně jej navštíví zhruba 675 tisíc milovníků čokolády. Ti se mohou dovědět mnohé o výrobě, transportu, původu, ingrediencích, kvalitě, obchodu či konzumaci této sladké, nejčastěji do tmavě hnědých odstínů, zabarvené drogy. Vše je navíc názorně předvedeno a zakončeno ochutnávkou horké čokolády navinuté na obdélníček oplatky.
S ohledem na blížící se mistrovství světa ve fotbale se i čokoláda tvaruje do příslušných předmětů spojených s tímto nejrozšířenějším světovým kolektivním sportem. Jen škoda, že děti dávají přednost čokoládovému kopačáku, před tím pravým hracím kulatým nesmyslem. Ale třeba Özil, Schweinsteiger, Götze, Neuer a spol. tento trend v průběhu června a července v Německu zvrátí.
Součástí muzea je i galerie čokolád z celého světa, a to i včetně těch historických. Škoda, že spousta obalů, které kdysi byly povedenými uměleckými kousky, už dnes v supermarketech v záplavě zářivě, křiklavě a agresivně zabaleného zboží nenajdeme. Na závěr nechyběla ani fialová kráva Milka nebo Kinder vajíčko v nadživotní velikosti. Jak já jsem si jako malý takové vajíčko vždycky přál..
Das schmeckt sehr gut
Aby toho sladkého ale nebylo příliš, rozhodli jsme se s ostatními během dvou dnů v Kolíně ochutnat i speciality německé kuchyně. První z nich byl "bramborák" smažený v bazénu oleje spolu s kouskem slaniny a servírovaný s řeckými tzatziki, popřípadě jablečnými povidly. Ač to pro některé mé spolucestující byla bramboráková premiéra, jídlo jim vesměs chutnalo.
Na našem jídelníčku pak samozřejmě nesměl chybět ani tradiční currywurst s hranolkami a kysaným zelím, doplněný o Kölsch - místní točený pivní speciál. Kölsch sice není tak silný jako belgická piva, ale pro letní osvěžení je daleko příznivější. Prost! K dobré náladě kromě jídla a pití přispívají i desítky pouličních umělců, kteří se snaží vykouzlit úsměv na tvářích všech kolemjdoucích hudbou nejrůznějších žánrů. A myslím, že se jim to tu celkem daří.
V Kölnu jsem si rovněž osvěžil základy němčiny a po pár letech zarytého mlčení si procvičil základní fráze tohoto jazyka. Ze střední školy už si toho sice moc nepamatuju, ale netradiční a zábavné učební metody paní učitelky Marušky B. přeci jen zanechaly v mé paměti nějakou tu stopu. Až se stážistky z Rakouska divili, jaká že to slovíčka v Goetheho jazyce znám. I když takový schlaftrunk zná asi každý Čech.
Jediným mínusem cesty tak byl zřejmě pouze fakt, že jsme nestihli zajet do sousedního Düsseldorfu. Ale třeba se tam vydám procvičit své německé jazykové schopnosti někdy příště.
EPSO testy aneb vstupenka do EU
Před výletem do Němec jsem si v týdnu také vyzkoušel tzv. EPSO zkoušky. Ty slouží jako vstupenka pro budoucí zaměstnance evropských institucí, přičemž testují jazykové, matematické a logické dovednosti, a to spolu s řešením nejrůznějších pracovních situací. Sice pochybuju nad smyslem některých otázek nebo úkolů. Ale snad v centru náboru nových pracovníků vědí, co vybírají.
O práci pro EU je poměrně velký zájem, o čemž se evropským volbám (především tedy v České republice a na Slovensku) může pouze zdát. Na 127 volných pozic se momentálně hlásí více než sedmadvacet tisíc ambiciózních lidí z celé Evropy, ať už právě opustili posluchárny vysokých škol, nebo již za sebou mají desítky let praxe v nejrůznějších oborech. Díky tomu je šance na úspěch zhruba 0,05%, a tudíž jsem si testy šel takříkajíc pouze vyzkoušet.
Jeden rychlý test večer před zkouškou se jako soustavná a důmyslná příprava prostě nazvat nedá. Ostatní konkurenti ale očividně zvolili tvrdý dril. Nervozita před samotným startem EPSO testů by se tak dala krájet po velkých kusech. Celkem brzy jsem proto úsměv a pozitivní náladu skryl za obrazovku před sebou, jinak jsem se taky mohl stát obětí útoku od některého z účastníků s náladou podobné klidu před bouří.
Samotný test trvá zhruba 70 minut a nemá příliš daleko ke klasickým assesment centrům. Jestli jsem ve velké konkurenci uspěl, to se dozvím až na konci června, kdy kvalifikačním sítem projde všech sedmadvacet tisíc konkurentů. Štěstí sice přeje připraveným, ale i slepý nějakým způsobem přišel k houslím.
Kávová sprcha
Po pivu je káva asi druhým nejoblíbenějším belgickým nápojem. Raději ani nechci spočítat částku, kterou jsem tu za kafe už stačil utratit. Možná, že už to bude víc než za poslední dva roky v Česku. Kvalita belgické kávy sice občas zaostává za zaplacenou cenou, ale za 3 měsíce už jsem naštěstí objevil i prověřená a oblíbená místa.
Jedním z nich je i stánek italského prodejce během nedělním trhu na náměstí Place Jourdan. Bio latté je tu opravdu skvostné a po první ochutnávce si našlo své pravidelné místo na mém nákupním seznamu. Nejinak tomu bylo i tuto neděli, kdy jsem si místo standartního latté objednal latté velké.
Nedělní slunné počasí jsem si pak v přítomnosti kávy vychutnával v nedalekém Leopoldově parku a nasával tam pozitivní energii. V tom se ale zničehonic po mé pravici objevilo štěňátko, následované mladou majitelkou a jejím synem. Jejich zběsilý závod místo cílové pásky tentokrát zastavila až moje záda, která podobný náraz nečekala a obsah plného kelímku se místo mého trávicího ústrojí ocitl na tričku a kraťasech.
Jak rychle tato svatá trojice přiběhla, tak také bez slůvka omluvy, lítosti či starosti zmizela. Na rozloučenou jsem je proto vyprovodil plamenou řečí v níž jsem použil všechna česká sprostá slova, která v podobných situacích používám. Jen škoda, že ve francouzštině znám pouze výraz "merde", jinak by si vyslechli něco podobného i v jazyce, kterému zcela jistě rozumí. Tohle se přece nedělá!!!
Nedělní latté se tak stalo tím nejdražším, které jsem ve svém pětadvacet let dlouhém životě pil. Zaplatit 3 eura za jeden lok této pochoutky je opravdový hřích. Doufám, že příště budu mít trochu více štěstí a kafe si budu moct užít bez jakýchkoliv následků. Jít přes půl města zpátky s kávovou skvrnou od hlavy až k patě rozhodně není ten druh pozornosti, který bych vyhledával. Merde!
