Budapešťský nepravidelník - Stará láska nerezaví (21. díl)

Tento semestr už jsem navštívil spoustu nových míst a měst, v mém srdci však i přes krátkou několikanásobnou zamilovanost stále zůstává jedna velká láska.

Praha stověžatá

Tou je, jak už jsem se zmínil v předchozím díle, naše krásné hlavní město Praha. Když v něm žijete svůj každodenní běžný život, všechno Vám v ní přijde tak nějak samozřejmé, rutinní a obyčejné. Když ji však na nějaký čas opustíte a spustíte z očí, okamžitě zjistíte, do jaké krásky jste se to předtím vlastně zamilovali. A brát všechno, co Vám Praha nabízí, jako samozřejmost, je hrozná hloupost.

Doufám, že podobné pocity se mi podařilo vyvolat i v 11 studentech ze Španělska, Mexika, Francie, Brazílie, Litvy, Belgie a Ukrajiny, kterým jsem tento víkend dělal průvodce. Pro rodilého nepražáka to nebyla zrovna nejjednodušší úloha, ale snad jsem to s odřenýma ušima zvládnul. Jen si pro příště musím pořídit deštník, abych se z průvodce-amatéra stal průvodcem-profesionálem, a taky si doplnit své nedostatky znalosti české historie. Občas je fakt po hříchu, že je tak bohatá.

I když jsem měl trošku strach, jestli se cizincům Praha bude líbit, nakonec snad všechno dopadlo přesně tak, jak dopadnout mělo. Líbilo se! I když některým se vlastně Praha nelíbila, protože se do ní zrovna zamilovali a slovo líbit proto bylo velmi slabým vyjádřením rozpoložení jejich duše.

A jsem za to rád, protože pro některé turisty nemusí být Praha to pravé ořechové. Nedávno jsem například vyslechl komentáře pár studentů, kterým Bělehrad neučaroval tak jako například mě. Vždycky ale záleží na očekávání a na aktivitách, které v tom kterém městě chce ten který cestovatel provozovat. Tak zatímco pro některé lidi jsou 2 dny v hlavním městě Srbské republiky až příliš, pro mě byl jeden víkend hrozně kraťuliloučký čas (ale já se vrátím, Bělehrade, to slibuji.), během kterého se nedá stihnout skoro nic. 2 týdny by byly o dost lepší.

To samé platí i o Praze. Mí kamarádi tady strávili zhruba osmačtyřicet hodin, což je podle mého soukromého názoru hodně málo (i když výhodou Prahy je, že všechny památky jsou velmi blízko, takže se toho během krátkého času dá udělat opravdu hodně). Ale snad si i přesto město zamilovali a podařilo se mi získat nové milovníky Prahy, kteří se tam jistě ještě několikrát vrátí nebo jí přinejmenším doma udělají tu nejlepší reklamu.

Jdeme na jedno!

Celkově tedy uplynulý víkend hodnotím jako velice vydařený. Počasí nám vyšlo na dvojku s odřenýma ušima, město se Erasmákům hrozně líbilo, pivo zachutnalo tak, že si jej nakoupili i na cestu zpátky a snad i moje organizace nebyla nejhorší. Je sice pravda, že jsem v Praze znovu objevil místa, na která jsem původně nemířil, ale jako turistovi mi to ani v tom nejmenším nevadilo a naopak jsem za to rád.

Jedinými dvěma středně-menšími problémy tak byly snad jen konce-neberoucí proudy turistů z celého světa (sezóna je holt tady, to se nedá nic dělat), bez kterých by Praha byla jistě ještě krásnější a člověk by si ji dokázal daleko víc užít, a drobné problémy mých hostů v hostelech. Ale není nic, s čím by si mladý člověk neporadil.

Pozitivní kritiky se dočkalo i české jídlo, o čemž jsem předtím nebyl úplně tak přesvědčen. Svíčková nebo pečená kachna přeci jen nepatří k tradičnímu jídelníčku španělské kuchyně, ač se to třeba po tomhle semestru může změnit. Ale nikdo si nestěžoval, talíře byly na konci oběda/večeře vždycky skoro prázdné, takže pochvalná slova na adresu české kuchyně rozhodně nebyly jen nutnou zástěrkou, aby se hostitel neurazil.

Jen mě překvapilo, že česká kuchyně chutná výše zmíněným cizincům daleko lépe než ta maďarská, které za tři měsíce zatím na chuť rozhodně nepřišli. Přitom ta jídla nejsou zas až tak odlišná a já si na kuchařské umění v Budapešti zatím rozhodně stěžovat nemůžu. Inu proti chuťovým buňkám jednotlivých strávníků žádný dišputát.

Možným vysvětlením taky může být točené české pivo, které se k jídlu v Česku povinně servíruje. Jeho výtečnou kvalitu mě potvrdila jak Belgičanka, kterou jsem ale zatím nepřesvědčil, že české pivo je lepšího toho belgického, tak Španělé, kteří už teď v Maďarsku stejně jako já budou opakovat mantru „maďarská piva jsou někde na půli cesty mezi vodou a pivem, takže to nakonec nechutná ani jako voda, ani jako pivo a pít by se to mělo jen v nouzi nejvyšší!“.

Černé divadlo září!

Kromě všech nezbytných památek, návštěvy největšího klubu ve střední Evropě, Karlových lázní, vynechání nesmyslné stávky odborářů v centru města a výhledu z věže petřínské „malé eiffelové“ rozhledny jsme během našeho programu zamířili i za kulturou. A ne ledasjakou.

V černém divadle Jiřího Srnce, které je mimochodem nejstarší u nás a za hranicí českých luhů a hájů sklidilo nadúrodu nejrůznějších ocenění a úspěchů, ač se o tom u nás bohužel moc neví, totiž bylo na programu představení Antalogía. A po jeho zhlédnutí můžu jenom doporučit.

Sice jsem předem nevěděl, co úplně čekat a jestli mě za to mí kamarádi posléze nebudou proklínat (obzvlášť ti ze Španělska, neboť během představení probíhala druhá půle veledůležitého El Clásica mezi Realem a Barcelonou), ale po závěrečném potlesku i uvnitř mě tleskal dobrý pocit. Série krátkých příběhů Vás natolik vtáhne do děje, že přestanete na chvilku přemýšlet, jak je to, co na pódiu vidíte, vlastně možné a celé představení si užíváte jako prvňáček rozbalování prvního vánočního dárku, který zrovna našel pod stromečkem.

Pokud tedy někdy budete v Praze, rozhodně Vám návštěvu můžu vřele doporučit. Po představení rozhodně nebudete zklamání a správní milovníci divadla by si jistě měli do svého kulturního životopisu návštěvu černého divadla připsat. Takže ještě jednou díky, divadlo Jiřího Srnce, za příjemný kulturní zážitek.

Welcome to Hungary

Víkend v Praze utekl jako voda, a tak stejně jako předchozí, tak i tento díl dopisuju ve vlaku, tentokrát však cestou zpět do Budapešti. Sedm hodin se mi nyní více než hodí, neboť alespoň můžu dodělat některé z restů, na které v předchozích dnech nebyl čas.

Pomalu už taky musím přepnout do anglicko-maďarského režimu, abych po příjezdu nebyl vystaven tak velkému kulturnímu skoku. Češtinu jsem nakonec v Čechách používal poměrně hodně, takže jsem se z anglické češtiny konečně vrátil zase do české češtiny. Jen aby to teď stejně hladce šlo i zpátky do maďarštiny a angličtiny, ty teď přeci jen v nadcházejících týdnech budou více než potřebné.

Zkouškové období se blíží sedmimílovými kroky, stejně jako cestovní plány po zbytku semestru. Nějaký měsíc navíc by se mi teď více než šiknul. Ale čas bohužel běží všem lidem úplně stejně, tak si holt budu muset pomoci zkrácením spánku a zvýšenou dávkou kofeinu. Ono to už nějak půjde, ne že ne.

I když ve vlaku to momentálně zrovna nějak nejde. Je tu až podezřele moc rušivých elementů. Nejprve úžasný východ Slunce na trase mezi Prahou a Pardubicemi, následně se v mém kupé během několika zastávek vystřídalo na 10 pasažéru, aby tomu všemu nandaly korunu rozbité dveře, které jdou zavřít jen zamčením. Ale vlak na Slovensku nabral drobné zpoždění, tak snad všechnu práci, kterou jsem si cestou do „Maďároše“ naplánoval, stihnu. A když ne, zítra je taky den.

Takže „dear passenger, welcome back to Hungary“ a na uvítanou se připrav na hodinu maďarštiny. Jó, tenhle týden rozhodně nebude špatný!

Autor: Jiří Poláček | úterý 24.4.2012 15:01 | karma článku: 7,68 | přečteno: 664x