Tak se ze mě zase stal turista. Přinejmenším tento víkend, jelikož Budapešť a Vídeň rozhodně patří k tomu nejkrásnějšímu, co se dá v okolí navštívit.
Ostříhat, prosím
Turistický víkend však nezačal objevováním Budapešti ani návštěvou rakouské metropole Vídně, nýbrž krátkou zastávkou u kadeřníka. Od poslední návštěvy holiče totiž uplynula spousta týdnů a na mé hlavě už to bylo setsakra znát. Jaro už navíc vstoupilo mezi nás, Budapešťany (i když si teď o víkendu vyrazilo na vandr někam hodně daleko), a tak bych s ním rád chodil na procházku s trošku kratším a líbivějším účesem.
Z návštěvy "frizéra" jsem měl tak trochu strach. V maďarštině jsem se zatím k lekci "stříhání vlasů" nedostal a nerad bych teď na jaře chodil s čepicí na hlavě, protože komunikace s kadeřníkem vykouzlila na mé hlavě něco, co jsem si neobjednal. Sice by povídání s maďarským kadeřníkem v jeho rodném jazyce mohlo být zajímavou zkušeností, ale cena za něj by mohla být až příliš vysoká.
Naštěstí mi majitelka našeho bytu Sarolta doporučila jedno kadeřnictví v centru, kde se člověk v pohodě domluví anglicky a za poměrně slušnou cenu na své hlavě najde více než uspokojivý výsledek. Noční můry se tak nevyplnily a nyní už (snad) zase vypadám k světu. Takže milé jaro, čekám, až spolu vyrazíme na nějakou procházku.
Vítejte v Budapešti II.
Jak už jsem předeslal v úvodu, o víkendu se ze mě znovu stal turista. Na velikonoční svátky mě totiž přijel ze země královny Alžběty II. navštívit dobrý kamarád Kuba, takže jsem se ujal role průvodce i turisty zároveň. Většinu nejznámějších budapešťských míst jsem přeci jen navštívil už před nějakým tím pátkem, takže je dobré si je znovu připomenout. Obzvlášť, když sníh a mráz vystřídalo sluníčko a zelenající se listí v korunách stromů, takže jsem v podstatě v jiném městě.
Budova velkého tržiště, budapešťské mosty a nábřeží řeky Dunaje, Budínský hradní komplex a Rybářská bašta, maďarský parlament, Markétin ostrov, bazilika svatého Štěpána, nejdůležitější náměstí ve městě, Opera i Národní muzeum, Městský park a tisíc a jedna budapešťská ulička a ulice. A mít víc času, jistě bysme toho stihli ještě daleko víc, protože Budapešť nikdy nenudí.
I když už jsem to všechno viděl několikrát, pokaždé je to úplně jiné. Stačí vyměnit počasí, přidat jinou společnost a atmosféra čišící z památek se rázem změní. Tohle město je fakt nádherné, a když k tomu přidáte zajímavé povídání o všem možném i nemožném se svým dobrým kamarádem, kterého jste dlouho neviděli, rozhodně si to musíte užít.
A když přeci jen dojdou síly, Budapešť je vždycky připravená nabídnout Vám relaxační program v některých ze svých lázní. My jsme zvolili ty největší a nejslavnější Szechényiho lázně, které mě vždy efektivně dobijí baterky. Především venkovní bazén stojí za to a shlédnout ho taky někdy za denního světla je rozhodně zajímavá zkušenost.
Jen mě štve, že i když jsem byl v Szechényiho lázní už potřetí, stejně jsem uvnitř zase zabloudil (přeci jen je to největší lázeňský komplex v Evropě). Něco je sakra špatně. Buď můj orientační nesmysl, nebo značení uvnitř lázeňského labyrintu. Tentokrát bych to viděl na remízu obou dvou matoucích faktorů. Ale příště už to snad bude lepší...
Vídeň á la carte
Zatímco v březnu jsem objevoval krásy jihovýchodní Evropy, na první dubnový výlet mimo území Maďarska jsem vyrazil západním směrem. Do Vídně je to z Budapešti opravdu kousíček, a tak nastal ten správný čas se znovu podívat do bývalé rakousko-uherské metropole. Cesta vlakem sice trvá 3 hodiny, ale když druhá třída ve vagónech Railjetu připomíná českou první třídu, 180 minut Vám rozhodně nepřijde jako nekonečný příběh.
Jedinou nepříjemností snad bylo jen to, že jsme na vídeňském nádraží nikde neobjevili mapu města, a tak jsme se vydali objevovat krásy města svobodomyslným způsobem. A rozhodně to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí našeho krátkého rakouského angažmá. Člověk totiž není ovlivněný průvodcem ani předem naplánovanou trasou a kromě všech památek si tak může užít i místa, na která by s mapou asi nikdy nešel nebo si je přinejmenším tolik neužil.
Ne, rozhodně jsme nezabloudili, to jen pro pořádek. Ale je opravdu velice krásné si užít město podle svého, aniž by Vás průvodce (ať už živý nebo papírový) nějakým způsobem nudil nebo nutil do něčeho, co byste jinak nedělali.
Výhodou Vídně je navíc to, že takřka všechny hlavní památky jsou umístěny v jednom středně velkém elipsoidu, ve kterém si můžete vyfotit Hofburg, katedrálu svatého Štěpána, rakouský parlament, budovu vídeňské radnice, Operu a mnoho, mnoho dalších historií přeplněných architektonických skvostů a fotogenických míst.
Trochu z ruky je pouze zámek Schönbrunn, ale pár zastávek metrem není nepřekonatelná vzdálenost. Letní rezidence rakouských monarchů je sice stejně jako většina dalších vídeňských objektů turistického zájmu v současné době rekonstruována (Fakt nechápu, proč všechny najednou? Ale třeba to Rakušané narozdíl od Čechů všechno brzo dokončí), ale i tak nabízí mnoho zajímavého.
Zámecké zahrady plné rozkvetlých květin a do jara se pomalu probouzejícího rostlinstva a ptactva, takže se zahradníci ani letos nudit nebudou. Výstup ke Gloriettě, která i přes drobné mrholení stále nabízí úžasný výhled na celou Vídeň. Pro milovníky historie je pak samozřejmostí návštěva interiérů zámku, pro milovníky fauny zase nedaleká Zoo známá díky svým pandám. Během odpoledne si tu prostě každý najde něco svého, a to rozhodně nejen milovníci romantiky.
Sacherův dort
Když už je taky jednou člověk ve Vídni, nutností je ochutnávka světoznámého Sacherova dortu. Ten v 19. století tak trochu náhodou ukuchtil tehdy šestnáctiletý učeň Franz Sacher, který při onemocnění svého šéfkuchaře dostal za úkol připravit nějakou specialitu pro výjimečné hosty. A to se mu povedlo dokonale. Původní recept pak ještě vylepšil jeho syn Eduard, který přidal čokoládovou polevu a tradiční Sacherův dort, tak jako známe dnes, byl na světě.
V restauraci hotelu Sacher se dnes dveře netrhnou, a i když vyhlášená vídeňská pochoutka nepatří k tomu nejlevnějšímu, co můžete v rakouských cukrárnách ochutnat, poptávka stále výrazně převyšuje nabídku a do restaurace/kavárny se stojí několikametrová fronta.
Fakt by mě zajímalo, kolik dortů se tu asi tak denně zkonzumuje a jak velkou marži si na nich hotel účtuje (z čisté profesního ekonomického hlediska, abych se taky dozvěděl něco do praxe). Tyhle údaje mi ale asi navždy zůstanou zapovězeny, což však rozhodně neplatí ochuti.
Sacherův dort opravdu schmeckt wunderbar a pokud budete mít ve Vídni cestu kolem, určitě se na jeden stavte. Čokoládový dort s meruňkovou marmeládou, čokoládovou polevou a horou šlehačky po levé straně totiž dopřeje Vašim chuťovým buňkám úžasnou masáž, po které se budete cítit jako znovuzrození. Velikostí sice "Sacher" nijak neohromí, ale nenechte se zmýlit. Hlad po něm rozhodně pár hodin nepocítíte.
Ani se nechce věřit, že ve 30. letech minulého století tenhle hotel zkrachoval. I když tehdy samozřejmě panovala jiná doba, kdy ekonomická krize zasáhla Evropu daleko tvrdší silou, než ta současná z konce úvodní dekády nového milénia. Nechci říkat, že ta současná série krizí nebolí a vlastně to není nic hrozného, to rozhodně ne. Ale tehdy bylo daleko hůř, jelikož žádný stát blahobytu neexistoval a na bránu Vídně navíc klepali sousedé z nacistického Německa. Někteří současní páni novináři a tvůrci veřejného mínění by si to měli při prezentování svých názorů uvědomit, i když do svědomí si musí sáhnout především každý sám.
Pizza jako traktor
Kromě Sacherova dortu jsme pak s Kubou o víkendu ochutnali samozřejmě i kulinářské pochoutky maďarské kuchyně. O mnohých z nich už jsem se zmínil v předchozích dílech mého nepravidelníku, ale stále je co objevovat. Ochutnal jsem tak nové druhý klobásek, maďarský gulášek (pörköltöt) nebo töltött káposztu (plněné zelí).
A především poslední zmíněný pokrm stál rozhodně za to a v následujících týdnech si ho přinejmenším ještě jednou dám. Při porcích, které v maďarských restauracích nebo ve stáncích v budově tržnice servírují, navíc dlouho nebudete mít hlad, takže spokojenost je na všech stranách. Jen tak dál!
Ještě větší jídlo pak servírují v pizzerii v ulici naproti mému současnému budapešťskému bydlení. Za ceny v rozmezí 100 - 250 Kč (záleží na počtu ingrediencí a velikosti) totiž restaurace nabízí pizzy o velikostech 26, 32 nebo 52 cm a jelikož servírovaná kuchyně chutná více než výborně, už se ze mě a Roelanda stali pravidelní zákazníci.
O víkendu jsme pak poprvé zkusil obří půlmetrovou pizzu, kterou jsem si s Kubou objednal na půl. Ta je totiž zhruba jen o dvacku dražší než její dvaatřiceticentimetrová menší sestra a za tu zkušenost to rozhodně stojí. Když Vám totiž servírka na stůl přinese pizzu o velikosti předního kola traktoru, který jí cestou k našemu stolu hned několikrát málem přejede, okamžitě se Vás žaludek začne ptát "tohle jako do mě hodláš nacpat"?
Pizza nakonec svoji rozlohou zabrala takřka půlku našeho stolu a půllitr českého piva při srovnání s jídlem připomínal maximálně velký panák Staropramenu. Ale abych z dlouhého příběhu udělal historku krátkou, po velkém boji jsme nakonec pizzu přemohli, i když prudké pohybové aktivity nám po večeři zůstaly na dlouhou dobu zapovězeny.
PS: A s tím počasím jsem to v minulém dílu samozřejmě zakřiknul. Do Budapešti nám vítr zafoukal deštivé a chladné počasí, které mě v sobotu navíc koplo pod koleno, že jsem sotva mohl chodit. Tohle ti jen tak nezapomenu….
Ještěže jsem se dozvěděl, že kromě Lukase Podolského a Chrise Martina vypadám i jako německý automobilový závodník Sebastian Vettel. Asi se příště nechám ostříhat podle nich, abych té podoby konečně mohl příznivým způsobem využít. I když pořád si stejně myslím, že je nejlepší dělat to, co chci já a ne to, co bych měl dělat podle ostatních. Ale to už je zase jiná filozofie…
