Po sobotním více než sedmdesátikilometrovém objevování severní části balatonského jezera jsme se v neděli pomalu, ale jistě přesunuli na jih.
Jiří Poláček
Kolo vypustilo duši
Nedělní vstávání se až nápadně podobalo tomu sobotnímu. Z postele se prostě nechce, a jelikož se moje tělo během úvodní maratonské etapy zcela neskamarádilo se sedlem zapůjčeného kola, vidina dalších padesáti kilometrů na tom nepohodlném kousku gumy, plastu a molitanu se nezdála tím, co by mě po ránu usnadnilo skok z postele na denní světlo.
Balatonské jezero a jeho nejbližší okolí je však dostatečným lákadlem, které všechna negativa zadupe do země a nedovolí člověku si na něco stěžovat nebo myslet jinak, než pozitivně. Takže hurrrá do pedálů a můžeme vyrazit. Teda nemůžeme, neboť zadní duše bicyklu Agniji přes noc vypustila "svoji duši" a jelikož přísun nového vzduchu z hustilky návrat do původního stavu nepřinesl, bohužel se jednalo o defekt.
Co teď? Vyměnit duši bych asi zvládnul, ač moje technická zručnost je hodně pod průměrem dámské části populace, a to rozhodně příslušnice něžného pohlaví nechci urazit. Jenže to bych k tomu potřeboval více než jen jeden klíč a lepidlo. Naštěstí však v okolí jezera najdete spoustu bikeshopů a v jednom z nich nám duši za 3000 forintů vyměnili. Díky moc.
Lázně
A co by to vlastně bylo za výlet, kdyby všechno bylo ideální a nevznikl žádný problém? Píchlá duše navíc znovu o něco více utužila naší partu, takže se nadcházejících 50 kilometrů cesty do Fonyódu snášelo zase o něco líp. Než jsme se však pustili na cestu na jih, udělali jsme si krátkou zastávku v Hevízu. Malé městečko ležící zhruba 7 kilometrů od Keszthély je vyhlášené svým lázeňským komplexem, který využívá léčebných účinků největšího termálního jezera v Evropě.
Voda uvnitř jezera sice zdaleka nedosahuje osmatřiceti stupňů, jako třeba nejteplejší bazén v Szechényiho lázních, ale v letních teplotách něco podobného asi ani není potřeba. Výhodou naopak je, že si tu můžete krásně zaplavat a přitom využívat léčebných účinků místních vod. Plusem navíc bylo, že jsme do Hevízu dorazili mimo hlavní sezónu, takže uvnitř nebylo přelidněno. Těžko si představit, co se tady musí dít v létě...
Z Hevízu jsme se následně vydali na cestu do našeho třetího kempu a jelikož počasí znovu nabídlo sluníčko a krásné letní teploty, Balaton nám přichystal nádhernou podívanou a moje duše během cesty hned několikrát zamířila na návštěvu na některou z jacht, aby se s nimi chvíli plachtila po jezeře. Na některých členech naší skupiny sice bylo vidět a znát, že ke konci druhého dne toho mají tak akorát, takže si přírodu a okolí asi neužívali zrovna tak jako já. Ale vidina večeře a odměny v podobě vychlazeného piva je hnala vpřed.
A rozhodně se to vyplatilo, neboť na cestě do kempu nám všem málem vypadly oči z důlku. Západ Slunce nad jezerem totiž rozehrál dokonalou symfonii barev všech nejrůznějších odstínů a pomalu se zatahující obloha nám nabídla spektakulární spektákl, který jsem mlčky sledoval takřka s otevřenou pusou. To najednou přestanete mít hlad i žízeň, všechny všední problémy i unavené tělo jsou odsunuty na vedlejší kolej (a teď nemyslím tu železniční, která vede kolem jezera) a naopak si uvědomíte, že život je občas hrozně krásnej.
Hurrá do vody
Pondělí bylo posledním dnem, kdy jsme objevovali krásy Balatonu ze sedla kol. Cesta do Szántódu utekla poměrně rychle, což jsme vcelku kvitovali, neboť sluníčko dopoledne popošlo maličko dál, než bychom byli bývali potřebovali, a na obloze jej rázem vystřídaly mraky, ze kterých se navíc spustily dešťové kapky.
Ještě než se však rozpršelo, stačili jsme vyzkoušet vodu v jezeře. Na koupání to zatím není, i když voda v Jizeře by v letních měsících mohla tiše závidět. Navíc, abyste si v Balatonu mohli zaplavat, připravte se na dlouhou cestu. Jezero je totiž hodně mělké, takže i když se od břehu vzdálíte na 30 až 50 metrů, voda je Vám stále maximálně po pás. Ale jelikož zatím není úplně léto, tenhle ponor našeho těla úplně stačil.
Trajektem je to ze Szántódu do Tihány asi tak 10 minut, takže si vlastně ani pořádně nestačíte užít plavbu po jezeře. Návrat kol proběhl v pohodě, a v půjčovně nám dokonce proplatili polovinu našeho účtu za výměnu píchlé duše. Férová nabídka. I když pokud se kolem Balatonu vydám příště, asi si vezmu vlastní kolo, neboť zapůjčené bicykly vypadaly, že to nejlepší už mají dávno za sebou a nějaká plastická operace by jim rozhodně prospěla.
Nepříjemnou zprávou naopak bylo, že poslední autobus i trajekt z Balatonfüredu směr Siófok nám ujeli před nosem délky Pinocchia, takže nastala velká komplikace na cestě do posledního města našeho malého výletu. Jediná možnost tak byl vlak, ale jelikož délka i cena byly takřka totožné s nabídkou cesty zpět do Budapešti, všichni jsme byli po náročném programu předchozích dní hodně unaveni a navíc začínalo pršet víc a víc a další den nesliboval výraznou změnu, rozhodli jsme se ukončit náš mini cyklovýlet o den dříve, než bylo původně plánováno.
Ale do Siófoku se rozhodně ještě podívám. Jakožto hlavní město Balatonu zcela jistě nesmí chybět na seznamu mnou navštívených míst v Maďarsku. Navíc bych tam rád vyzkoušel nějaké vodní radovánky jako surfing, windsurging nebo kitesurfing a taky chytit nějaký ten bronz, který by ladil ke stále více a více blonďatým vlasům, které na mé hlavě nahradily obligátní hnědou.
Pivo zadarmo
Takže před odjezdem do Budapešti ještě koupit pár pohledů, nějaké občerstvení do vlaku a tříhodinová štreka zpět může začít. A nakonec to bylo dobré rozhodnutí jet zpátky o den dříve. Nejen že jsme ušetřili za ubytování, v úterý navíc vládlo nevlídné počasí a to je prostě lepší prožít někde pěkně v teple domova než pod širým nebem. Budapešť nás mimo to přivítala více než vítaným dárkem.
Před rozloučením na dobrou noc jsme si skočili "na jedno" točené do hospody k Andersenům a volba místa byla více než šťastná. Předchozí zákazník, totiž na lavici, kde jsme seděli, zapomněl svoji tašku. Když se pro ni po pár minutách vrátil, byl štěstím tak bez sebe, že se rozhodl koupit našemu stolu 6 piv. I když jsme se zprvu bránili, pán trval na tom, že tohle pivo je prostě grátis a za nalezení té tašky si to určitě zasloužíme.
Inu po dlouhé cestě a náročném programu posledních dní jsme pivo zdarma uvítali, a i když v české kotlině by v půllitru nabízený nápoj pivem asi příliš lidí neoznačilo, v tu chvíli mi to bylo tak nějak jedno. Lepší zakončení našeho výletu jsme si asi jen těžko mohli přát a na cestě domů mně nevadily ani padající kapky deště. Někdy prostě prší krásně.
