Budapešťský nepravidelník - Reportáž psaná na zastávce (20. díl)

Po dvou týdnech zaslíbených tvrdé dřině vyplývající ze statusu studenta magisterského stupně vzdělávání jsem se opět vydal na cesty.

prahamhd.vhd.cz

Město měst

A pro svoji další cestu jsem si vybral (i když spíš mi bylo vybráno, k tomu se dostanu později) místo cestovatelům zaslíbené a taky jedno z nejhezčích měst, které Evropa a vlastně i celičký svět nabízejí – Prahu. Stověžatou krásku a město měst jsem neplánoval navštívit před koncem tohoto semestru, ale když jsem svým neustálým vyprávěním a básněním o hlavním městě České republiky nakazil několik studentů „pražskou horečkou“, podlehl jsem jejich neustálému přemlouvání a přijal roli průvodce naším krásným městem.

Na jednu stranu mi Praha tady v Budapešti chybí. Panorámata pražského hradu, procházky po Vyšehradě i jiných místech, kde člověk najde odpovědi na některé otázky, které mu neustále rotují v hlavě, inspiraci pro jakoukoliv kreativní práci nebo jen nové mentální síly. Pak taky některá kulturní místa, páteční fotbálek, někteří lidé a rozhodně taky české pivo.

Na druhou stranu, kdybych měl porovnat všechna pozitiva a negativa vyplývající ze svého semestru v Budapešti, všechna pozitiva by zadupala všechna negativa hluboko do nitra země, kde by se roztavila pod žárem jádra zemského. Škoda, že můžu v zahraničí studovat jenom 4,5 měsíce, protože je to jedna z nejlepších zkušeností v mém životě, a kdyby to bylo jen trošku možné, rozhodně bych si jí o nějaký ten měsíc prodloužil. Už teď vím, že se mi po tomhle semestru a vším s ním spojeným bude hrozně moc stýskat.

Proto je nejvyšší čas užít si poslední týdny v Budapešti jak jen je to nejlépe možné, abych pak nelitoval ničeho, co jsem tady neudělal nebo nestihl. A jednou z těch věcí je i výlet do Prahy, který mě a další výměnné studenty tento víkend čeká. Doufám, že se jim v Praze bude líbit stejně jako mě a snad se mi v nich s pomocí piva a dobrého počasí podaří probudit lásku k Praze.

Česky? Nerozumím…

A proto teď, ve čtvrtek večer, sedím ve vlaku, abych v předstihu před ostatními dorazil v pátek ráno do Prahy. Během celého víkendu se pak budu snažit stejně jako v Budapešti chovat jako cizinec a užívat si všech výhod, které ze statusu turisty plynou. Češtinu hodlám používat jen v těch nejnutnějších případech, abych si prostě pořád připadal jako student programu Erasmus (a je fakt zvláštní i zajímavé zároveň, že jako „erasmáci“ se cítí i studenti z Mexika, Jižní Ameriky nebo Jižní Korey, ač s tímto programem mají společného asi tolik jako čabajka s racionální výživou).

S bobříkem mlčení češtiny jsem pro jistotu začal již vlaku. Ne, že by mi to dalo těžkou práci, neboť pokud každý den mluvíte jen anglicky (případně maďarsky, rusky nebo španělsky), přijde Vám po nějakém čase každá konverzace v rodném jazyce stále těžší a těžší, protože česká slovíčka ne a ne naskočit.

Další motivací k nepoužívání češtiny byl fakt, že si ke mně do kupé přisedli dva mladí Slováci (mladý muž a mladá žena), kteří po nějakém čase usoudili, že ten chlapec, co sedí naproti nim a datluje do počítače další díl blogu a s kontrolorem lístků mluví maďarsky, asi nebude rozumět tomu, o čem si zrovna povídají. Ústředním tématem jejich konverzace se tak záhy staly sexuální zážitky z Austrálie a Spojených států, kde onoho času zřejmě bydlí.

Na detailech a pikantnostech rozhodně šetřit nehodlali, a i když mi v uších zněly přenádherné texty a smetanově lahodný hlas talentovaného Jacka Johnsona, prostě to nešlo přeslechnout. Bez některých jejich příběhů bych si však dokázal představit daleko příjemnější cestu, ale detaily si raději nechám pro sebe, neboť se mi začíná zdát, že se moje jinak černá klávesnice začíná červenat.

Teď se hlavně při odchodu na záchod nebo šátrání v tašce po jídle a pití, chlapče neprozraď, jinak bude po zbytek cesty v našem malém kupé hodně dusno a nevím, jestli se víc provinile budou cítit oni dva nebo já. A jelikož na začátku cesty hojně mluvili o Berlíně, mohla by se sedmihodinová cesta do Prahy stát nebezpečně dlouhou. Naštěstí vystoupili už v Bratislavě, ale před jejich odchodem mě stačili potěšit. Stačí si vytáhnout případovou studii z dílny univerzity v Harvardu a rázem jste, alespoň podle slovenského mladíka, studentem této prestižní univerzity. Jen se trochu divili, že můj ne zrovna nejnovější mobil a postarší notebook nějak neštimují s Harvardem.. Jó, kdybyste tak věděli, kde studuji a kterými jazyky mluvím…

Pak je taky zaujala moje snaha o napsání dopisu vlakem roztřesenou rukou, což od studenta „Harvardu“ taky zrovna nečekali. Ale na druhou stranu jim to přišlo hrozně romantické. Tak snad podobné pocity bude mít i adresát, pokud tedy dopis z Maďarska dojde až na místo určení...

Zkrocení zlé ženy

Než se vlak dostane až na Hlavní nádraží pražské, podělím se s Vámi s ještě jednou zkušeností. Tím byla úterní návštěva baletního představení v budově Opery. Jak v Opeře, tak na baletu už jsem v Budapešti sice byl, ale opera v Opeře mě zklamala a první baletní představení bylo určeno především dětem a sloužilo k zasloužilým akademickým účelům, takže to nebyla ta pravá baletní zkušenost, jakou bych si přál.

O to více jsem byl natěšený na klasický balet v podání budapešťského baletního souboru, který v úterním podvečeru servíroval shakespearovskou klasiku Zkrocení zlé ženy. A za lístek, který stal v přepočtu zhruba 100 Kč, jsem dostal více než solidní protihodnotu, a to i s několika přídavky. Ač se moje taneční (ne)umění podobá hladovému medvědovi, který v popelnicích hledá něco k snědku (prostě takové klasické tango, však to znáte), bavil jsem se opravdu královsky.

Během dvou hodin jsem se totiž rozhodně nenudil a dokonce mi přišlo, že někdo v sále musel mít stroj, který je schopen posunout ručičky hodin všech lidí v sále o několik desítek minut dopředu, jak to bylo rychlé. Kdyby podobně bavila většina zápasů české nejvyšší fotbalové soutěže, jistě by na stadionech nezela většina míst prázdnotou. Na pódiu se během představení vystřídalo na 80 tanečníků a herců, kteří bez jediného slova dokázali svým pohybovým uměním vyjádřit příběh přesně tak, jak jej před několika stoletími husím brkem napsal sám Shakespeare. Klobouk dolu! Pokud mi ve zbytku semestru vyjde čas, jistě se ještě na nějaké baletní představení do Opery vydám. PS: Teď už ale Praha a o ní zase někdy příště ;)