Tentokrát o dalších pamětihodnostech Budína, druhé návštěvě imigračního úřadu nebo veselých historkách noční Budapešti.
Jiří Poláček
Nebe a dudy
Druhá návštěva imigračního úřadu dopadla i přes moji velkou nervozitu na výbornou. Místo maďarské ježibaby proti mně tentokrát seděla maďarská princezna, která nejenže uměla anglicky, ale rovněž s úsměvem na tváři kladně vyřídila mou žádost. A když byl náhodou některý z údajů zapsán v nesprávné kolonce, škrtnutí a přepsání napravilo napáchané škody. Díky bohu!
Je fakt zvláštní, jak stejná procedura může během několika málo dnů vyrezultovat v tak rozdílný výsledek? Stačí jen vyměnit úředníka, a hned jde všechno tak, jak se sluší a patří.
Paní imigrační úřednici bych okamžitě povolal do služby České republiky. Už jen proto, že se opravdu snažila pomoct, neustále se usmívala a aby nestála řeč, dokonce se mě ptala, zda maminka (Ilona) náhodou díky svému jménu není maďarského původu.
Teď už jen pár podpisů a razítek ze strany školních oddělení a od papírování bude přinejmenším do přelomu května a června na chvíli pokoj. Jak já tu byrokracii nemám rád...
Budapešťské objevování
Mnohem příjemnější záležitostí je naopak objevování všech budapešťských památek a pamětihodností. Sice na to díky školním povinnostem není tolik času, kolik bych byl býval potřeboval, ale alespoň jednou týdně se chci na nějaké místo podívat, abych to tady všechno vůbec během jednoho semestru stihnul.
Minulý týden jsem tak z pozice běžce blíže prozkoumal Městský park (Városliget), i když moje fyzické dispozice zatím bohužel nejsou schopny doběhnout až na druhý konec parku k ZOO. Cestou tam by se to běželo fajn, ale zpátky už bych potřeboval asi nějaký odvoz. Ale krůček po krůčku se lepším, takže časem snad do-objevím i ten zbytek. Jen najít tu správnou běžeckou formu a do uší si pustit Roll with it od Oasis...
Hlavním objektem mého interesu však pro právě skončený víkend byl hradní komplex v Budíně. Ten už jsem sice navštívil, ale bohužel v době, kdy v Budapešti vydatně mrzlo. Na konci prohlídky se školou jsem tudíž byl tak zmrzlý, že mé rukavice tvořily jednolitý celek s prsty a dlaněmi, takže bylo absolutně nemožné si královský palác užít a zachytit místní historii hledáčkem fotoaparátu.
Tentokrát se ale návštěva zdařila na jedničku. Nedělní počasí se totiž odělo do jarního kabátu, a protože jsme si s Roelandem přivstali, dopolední program bez stovek dalších v tu chvíli spících turistů byl skvělou volbou. Královský palác, výhled na Budín, Pešť i vzdálené okolí, Rybářská bašta, Matyášův chrám, ulice gentlemanů nebo "vídeňská brána". Fakt paráda.
Pokud se někdy vypravíte do Budapešti, jistě nesmíte návštěvu tohoto místa vynechat. Ti z Vás, kdo už zde byli, mi jistě dají za pravdu. Teď jen vymyslet, kam vyrazit příště. Pokud máte nějaké nápady, klidně je zanechte v komentářích. O víkendu jsem totiž konečně dohnal všechny školní resty, tak snad teď bude trošku víc času na užívání volnočasových aktivit. Jen bych teď potřeboval přetočit hodinky o měsíc zpět.
Noční život nenudí
Budapešť je také vyhlášena svým bujarým nočním životem, jehož součástí se občas stanu i já. Ne že bych byl nějakým velkým fanouškem křepčení v klubu, ale člověk si prostě musí plnit svoje společenské povinnosti. Jen ta hudba by občas mohla hrát trochu tišším tónem...
Nejzajímavější součástí všech party však pro mě nejsou zážitky z toho kterého klubu, nýbrž návraty domů. Člověk totiž vždy zažije nejednu interesantní situaci, nebo alespoň já. O ztracené a zázračně nalezené šále už jsem se zmínil v jednom z předchozích dílů, to byla však jen lehká předehra dalším událostem.
Jednoho večera v dalším klubu jsem dokonce (málem) ztratil celý kabát. Obsluha šatny totiž během 5 sekund ztratila můj lísteček s číslem věšáku, a když po mém nechápavém výrazu zopakovala žádost o lísteček, neměl jsem zrovna ten nejklidnější tep. "Vždyť jsem ti ten lísteček před chviličku dal, chytráku. Číslo? Jak si mám asi pamatovat číslo? Honem rychle najdi můj kabát, nebo tohle nebude tvoje nejšťastnější noc".
Bez kabátu zpátky do mrazivých teplot předchozích týdnů fakt nepůjdu. Za prvý bych se taky mohl nastydnout a za druhý ten kabát rozhodně nebyl nejlevnější. Vždyť jsem přeci zaplatil za místo na věšáku, tak očekávám nějaký servis. Já se taky snažím v pracovním životě chovat profesionálně, tak to očekávám i od jiných.
Po detailním popisu kabátu, vyjádření mého velkého nespokojení s místními službami, výhružkám o zavolání policie a nejdelších 30 minutách mého budapešťského pobytu však zaplaťpánbůh můj kabát našel svého právoplatného majitele. Nemám rád tyhle pozdně noční konverzace na téma "kde je můj kabát"!
Jak však napovídá nadpis tohoto dílu, téměř ztracený kabát není vrcholem mého nočního života v Budapešti. Po návratu z jiné párty mě totiž doslova přepadla prostitutka. Znáte to, kráčíte si to nocí po prázdném chodníku, přemýšlíte o světovém míru a nesmrtelnosti chrousta, když tu Vás najednou vyruší cizí osoba.
A kdyby jenom vyrušila. Ona Vám dokonce zatarasí cestu a v neznámé řeči Vás ponouká k sexuálním praktikám. Tos´ uhádla, nádhero. Před 15 lety bys možná mohla být potenciálním objektem mého erotického zájmu, ale vzhledem k tvému profesnímu zařazení fakt ne. Ale děkuji za rychlé vystřízlivění a návrat všech smyslů do pohotovostního režimu!
Kulturní antišok
Abych však nekončil negativně, ještě otevřu jedno téma. Tím je tradiční hrozba pro všechny lidi, kteří na delší dobu cestují do vzdálenějších krajin - kulturní šok. Ten se mě naštěstí (zatím) netýká, neboť nátura Maďarů není pro Středoevropana ničím, z čeho by měl utrpět šok.
V Budapešti se však více než ve společnosti místních pohybuji ve společnosti zástupců všech nejrůznějších kontinentů a národností, takže na kulturní odlišnosti člověk přeci jen narazí. Jasně, globalizace se snaží uvařit jeden velký kulturní guláš, ale zaplaťpánbůh má zatím špatný recept.
Spíše než kulturního šoku se však obávám kulturního antišoku po návratu do ČR. Na některé návyky cizinců si totiž člověk zvykne rychleji, než by se bylo bývalo zdálo. Tak kupříkladu vnímání času. V Budapešti narozdíl od Prahy lidi až zas tolik nepospíchají (potkat člověka, který si cestu eskalátorem zkracuje chůzí, je fakt rarita) a čas tu plyne tak nějak pomaleji. A možná je to dobře.
Rozdílné je vnímání času i mezi kulturami. Od Němců nebo Švýcarů sice můžete očekávat tradiční přesnost, ale pokud Vás Španělé pozvou domů a řeknou, ať přijdete v 9, rozhodně nechoďte dřív než v deset. Jinak své hostitele dokonale zaskočíte a poslouchat ostřejší výměnu názoru v galicijštině rozhodně není ten nejlepší start pěkného večera. A vůbec už jsem si nějak zvyknul na španělský režim času a posun všech aktivit, ještě si tak během dne najít čas na siestu...
Člověk si rychle zvykne třeba i na nepřezouvání obuvi, když jdete k někomu na návštěvu. Když zrovna nemáte boty obalené špinavým sněhem nebo blátem, rozhodně to není hygienický problém. Že by v jednotlivých bytech byla na zemi velká špína, to rozhodně říct nemohu. A ze země přeci doma většinou nikdo nejí. Každý ať si na návštěvě na nohou nosí to, co je mu pohodlné. Nutit cizince do bačkor je prostě nehumánní.
Podobných drobných nuancí bych mohl přidat ještě desítky, ale vrátím se jen k jedné. Protože trávím dost času ve společnosti Španělů, začínají se mi jejich zvyky zarývat pod kůži. Takže v ČR mi rozhodně bude chybět vítání a loučení s vyslankyněmi Pyrenejského poloostrova, při kterém nesmějí chybět dva polibky na tvář. Asi si budu muset Andreu, Antíu, Isauru a spol. vzít s sebou do Prahy...
PS: Nevím jestli má někdo, kdo žil delší čas v cizí zemi, stejnou zkušenost jako já, ale v Budapešti a nejbližším okolí už jsem nalezl nejednoho dvojníka spoustě lidí z mého okolí v ČR. A občas mají dokonce i stejná gesta nebo podobný tón hlasu. Ale o tom třeba zas někdy příště.
