Balkánská láska nerezaví a o hlavním městě Srbské republiky, Bělehradu, to platí dvojnásob.
Jiří Poláček
Budapešťské okénko
Než se však pustím do bělehradského vypravování, v úvodu krátká vsuvka k mému běžnému budapešťskému životu. Rozbitou pračku konečně nahradila pračka nová (bůh žehnej tomuto vynálezu), pozdně jarní teploty mě znovu několikrát vytáhly do Městského parku ke krátké revizi tamní fauny, flóry a dalších pamětihodností a ve škole přišly na řadu první průběžné testy.
Pár dní před zkouškami jsem fakt neměl nejlehčí spaní. Co čekat od prvních testů na zahraniční univerzitě? Bude to stejné jako doma, nebo kvalitativně náročnější? Jaký druh otázek čekat a bude moje chabá znalost jazyka Shakespearova dostačující k zodpovězení všech otázek?
Nebudu si nic nalhávat, přípravě jsem v posledních týdnech příliš nedal, takže těžko říct, zda teď moje (ne)znalosti budou stačit k uspokojivému výsledku. Je to totiž hrozně složité dilema - snažit se během semestru do hlavy dostat co nejvíce informací a znalostí nebo se pokusit užít si pár měsíců v Budapešti jak jen je to nejlépe možné?
Osobně se snažím najít kompromis, přičemž druhá část předchozího souvětí lehce převažuje. Lidé, kteří kdy na vlastní kůži zažili Erasmus nebo jiný výměnný studijní program v zahraničí, mi jistě musejí dát za pravdu, že Erasmus je více o životních zkušenostech než o těch univerzitních. Alespoň já to tak cítím a tenhle semestr mě obohatil a jistě ještě obohatí v mnoha věcech. Snad i v těch akademických...
A na závěr řešení. Průběžné testy dopadly vcelku dobře, hodnocení jednotlivých testů, prezentací a případových studií se zatím pohybuje v rozmezí 75 - 90 procent, takže výše popsaný recept budu moci aplikovat i v druhé půlce semestru. Velice dobrá zpráva, neboť jaro je tu a učení bude v některých okamžicích určitě to poslední, co zrovna budu chtít dělat.
Na Bělehrad!!!
A nyní konečně zpět do reality posledních dní. Po kratičké návštěvě Slovinska jsem se i uplynulý víkend vydal jižním směrem a navštívil další balkánskou zemi. Tentokrát vyšla řada na srbský Bělehrad, o kterém jsem v minulých několika měsících slyšel jen samá pozitiva. Z Maďarska je to navíc coby kamenem dohodil (cca 371 kilometrů), a když navíc zpáteční jízdenku pořídíte za 26 eur, byla by velká škoda se do Srbska nepodívat.
I když je distance obou měst zhruba stejná jako cesta z Prahy do Ostravy (či naopak), ve svém diáři si musíte vyhradit minimálně 8 hodin volného času. Pro cestu do Bělehradu jsme tak zvolili noční vlak, ve kterém se dá alespoň několik hodin zabít (nekvalitním) spánkem. I přes dlouhou dobu však na cestu vlakem budu vzpomínat.
Už jen proto, že jsem po dlouhé době zažil hraniční kontroly (na Schengenský prostor si člověk zvykne rychleji, než by se bylo bývalo zdálo) a v mém novém biometrickém pasu tak konečně přistálo první razítko s názvem Subotica. Ranní příjezd do hlavního města Republiky Srbsko rovněž nabídl úžasný východ Slunce a taky první kontakt s novou zemí.
V okolí železnice můžete spatřit několik desítek romantických vesnic, kde se žije (alespoň pro západní svět) v minulosti. Pak taky válkou rozbořená stavení, auta, která po Německu ze svého vozového parku vyřadila už i Česká republika, dým z ohňů prapodivného původu i každodenní lidské životní příběhy. A kromě poetických vesnic také můžete spatřit spoustu skládek, odpadků a jinak pohozeného nepořádku. Nerad to říkám, ale přišel čas uklízet, Srbsko!
Plamen i červánek, ďábel i beránek
Samotný Bělehrad nabídne každému návštěvníkovi několik různých tváří. Záleží pouze na úhlu pohledu, ze kterého se na město díváte, a taky na tom, co chcete vidět. Láska na první pohled jako v případě Ljubljany to tentokrát rozhodně nebyla.
Budova hlavní železniční stanice totiž již nějaký ten čas čeká na rekonstrukci, a tak jediným pozitivem byl fakt, že i srbštině můžu celkem obstojně rozumět (což je zároveň i nevýhoda, když se rázem proměníte do role tlumočníka). Cestou do hostelu jsme pak minuly vládní instituce, které na sklonku století utrpěly nenapravitelné škody během bombardování ze strany jednotek NATO.
I když většina poškozených budov prošla rekonstrukcí nebo na jejich místě vyrostly zcela nové architektonické skvosty, hned vedle současného úřadu vlády zůstává pár polorozbořených stavení jako památka a vzpomínka na špatné časy nedávno minulé. Se zachováním takto zničených budov plně souhlasím. Člověk někdy až příliš rychle zapomíná (a především na špatné okamžiky) a hrůzný pohled na rozbombardované budovy vždycky hodně rychle připomene, že válka není řešení a problémy se dají řešit i jinou cestou.
Po těchto dvou zkušenostech ovšem Bělehrad servíroval už pouze příjemné okamžiky a pozitivní atmosféru. Rozhodně to platí především o ulici Skadarlija, která je vystavěná ve staročeském stylu a někdy bývá přirovnávána k pařížskému Montmartru. Pokud na chvíli potřebujete vypustit svoji romantickou duši na krátký přelet nad kukaččím hnízdem k načerpání nových sil, rozhodně to udělejte tady. Určitě se nezmýlíte.
Ulice plná restaurací a vůně servírované srbské kuchyně, kulturního života, aroma stovek čerstvých květin i jiných ingrediencí z opodál stojící městské tržnice, malbou pokrytých fasád místních domů a taky laviček, ze kterých tuhle všechnu krásu můžete sledovat - to se prostě musí líbit. A když ne, Bělehrad nabízí i spoustu dalších zajímavých míst k uspokojení turistovy blaženosti.
Zapalte svíčku!
Jedním z nich je park Kalemegdan, jehož prapodivný název reflektuje historický turecký odkaz ve městě (Kale=pevnost, Meydan=náměstí). Park je zajímavý nejen tím, že je vůbec tím největším ve městě a nabízí tak spoustu míst k relaxaci a odpočinku, ale především známou bělehradskou pevností. Ta v dobách dávno dávných byla nejdůležitějším místem ve městě i širokém okolí a za vlády římského impéria byla rovněž součástí vojenské hranice, která měla chránit říši před barbary ze střední Evropy.
Kromě ruin bělehradské tvrze můžete v parku Kalemegdan obdivovat rovněž soutok řek Dunaje a Sávy, které společnými silami a pod názvem Dunaj dále pokračují do Bulharska, Rumunska a Ukrajiny, aby nakonec přispěly svou troškou do mlýna Černého moře. Škoda toho velkého smogového mraku, který někdo během našeho krátkého pobytu vypustil do městské atmosféry. Z hradeb Kalemegdanu totiž musí být nádherný výhled do dáli. Tak snad někdy příště.
Co však i přes smog přehlédnout nešlo byl chrám svatého Sávy ve čtvrti Vračar. Tento chrám, nebo chcete-li katedrála, je největším pravoslavným stavením v Srbsku a po dokončení rekonstrukce interiérů by se měl stát rovněž největším pravoslavných chrámem na světě (již nyní patří mezi 10 největších religiózních stavení planety Země).
Budova katedrály patří k nejznámějším památkám, které můžete v Bělehradu obdivovat, a osobně můžu potvrdit, že tohle místo si zaslouží svoji krátkou zastávku. Svatý Sáva totiž do svého okolí vysílá nezaměnitelnou a nenapodobitelnou atmosféru, která ve spojení s architektonickou lahůdkou tvoří krásnou a takřka dokonalou symbiózu.
Až bude rekonstrukce dokončena, interiéry katedrály jistě exteriéry mnohokrát trumfnou. Již nyní totiž nabízejí úžasnou podívanou, kterou jsem emocionálně umocnil zapálením svíčky. Já vím, že jako ateista tyhle momenty asi nedokážu pořádně docenit, ale zapálení svíčky za lidi, kteří už mezi námi bohužel nejsou, a se kterými už bohužel nikdy nebudu mít možnost mluvit, i když bych si to alespoň na pár minut hrozně moc přál, mě na chvíli vrátila z oblak zpět na zem.
I když tenhle moment rozhodně nepatří mezi ty nejveselejší, budu na něj hodně vzpomínat, neboť se zaryl hodně hluboko do nitra mé mysli. K životu prostě nepatří jen veselé chvíle.
Dovolená s andělem
Po pátečním dni plném bělehradských památek jsme se v sobotu za krásného, takřka letního, slunečného počasí vydali k srbskému moři. Tak se totiž přezdívá ostrovu Ada Ciganlija na řece Sávě, který skutečně připomíná přímořské letovisko a na necelých 3 kilometrech čtverečních nabízí prostor pro všechny, kteří si chtějí aktivně či pasivně užít slunečný víkend.
Spousta míst ke sportovnímu využití, pláže, zaparkované loďky, lodě, jachtičky i jachty, s největší vážností opečovávaný ekosystém, malá zoo s domácími zvířaty, restaurace, tisíce dalších lidí a taky nad hlavou svítící sluníčko.
My jsme si pro naší krátkou dovolenou a pohyb po ostrově zvolili bicykl a byl to nápad vskutku úžasný. Za 4 eura si totiž můžete půjčit kolo na celý den a křížem krážem tak procestovat celý ostrov. Na chvilku se někde zastavit, ponořit nohy do pomalu se ohřívající vody a na nějaký čas se tak přesunout do dovolenkového modu. Pak se kochat nabízenými krásami i kráskami a rovněž si trošku zasportovat a protáhnout své tělo stále unavené a rozlámané cestou vlakem.
Pokud se někdy vrátím do Bělehradu, Ada, jak místní tomuto místu zkráceně říkají, bude jedním z míst, které více než stoprocentně znovu přijdu pozdravit. A příště místo kola vyzkouším kolečkové brusle, neboť i ty musejí nabídnout skvělé sportovní vyžití. Jen se mi stále nechce věřit, jak se na tenhle ostrov během léta může v jeden den vměstnat až 100 tisíc lidí. To se musí vyzkoumat.
Crvena Zvezda na nebu sja
U sportu ještě zůstanu, neboť v sobotním odpoledni jsme se rozhodli pro návštěvu ligového utkání nejvyšší srbské fotbalové soutěže. V něm na domácím stadionu Marakaná přivítala Crvena Zvezda o sestup bojující tým Boruc Čačak a rozhodně se bylo na co dívat. Pokud Vám název Marakaná něco říká, rozhodně uvažujete správným směrem.
Přezdívka tohoto stadionu totiž pochází od slavnějšího brazilského stadionu Maracana a pro československý fotbal je navíc velice důležitým místem. V šestasedmdesátém tu totiž Panenka svoji penaltou rozhodl finále evropského šampionátu a nesmazatelně se se svými tehdejšími spoluhráči zapsal do historie světové kopané. Stadion Crvené Zvezdy je pak navíc až neuvěřitelně blízko stadionu Partizanu, takže během derby tady musí být opravdu hustá atmosféra, která se dá nožem krájet.
I přestože Boruc nepatří k nejznámějším týmům, na stadion si kromě nás našlo cestu 26 tisíc diváků, kteří během zápasu vytvořili skvostnou atmosféru. Lístky na zápas se dají sehnat za 1‑2 eura a rozhodně se jedná o jednu z nejlepších investic, kterou jsem v Bělehradu učinil.
Fotbal sice místy nabízí hodně hluché momenty, fanoušci však tyto okamžiky vyplní svým převelikým entusiasmem. Pro lidi oděné do červeno-bíle barvy je zápas jedna velká párty, při které celých devadesát minut zpívají a jinak hlasitě povzbuzují svojí "červenou hvězdu". Jedinou výjimkou, kdy se párty na chvíli zastaví, jsou okamžiky, kdy některý z domácích hráčů obdrží žlutou kartu a celý stadion jako jeden muž začne nespokojeně pískat, nebo chvíle, kdy domácí tým skóruje a přichází čas slavit.
Nezapomenutelným momentem bylo i choreo z úvodu druhého dějství, kdy fanoušci na více než 15 minut rozvinuly plachty po celém stadionu a za svitu červených světlic zpívali klubového hymny. Jediným popěvkem, který mě trochu překvapil, bylo několikeré skandování "Kosovo je srdce Srbska". Ale proti gustu žádný dišputát.
Kosovo je tady stále hodně citlivé téma a raději jsem nikde moc nešířil, že jsem z České republiky. Česká diplomacie totiž kosovskou nezávislost hodně výrazně podporovala, ať už si o tom myslíme, co chceme, takže by to nebyl ten nejlepší úvod k otevření nové konverzace. A dostat se do křížku s některým z domácích fanoušků, který zrovna nevypadal na to, že by si chtěl povídat o tom, jaké to dnes máme krásné počasí, se mi moc nechtělo. A závěrem info pro novináře, CZ vyhrála 2:0, takže se po zápase mohlo slavit, slavit a zase slavit.
Rakija, ženy, zpěv
Pokud nepatříte mezi milovníky historie, architektury nebo sportu, i tak si v Srbsku najdete své místo a určitě se Vám tam bude líbit. Srbské dívky, slečny, ženy, paní a jiné příslušnice něžného pohlaví totiž patří k nejkrásnějším ženám na světě. Na 100 metrech čtverečních totiž můžete potkat hned několik srbských andělů, na kterých můžete oči nechat. Pokud tedy, pánové, budete cestovat se svými drahými polovičkami, rozhodněte Vás čeká přetěžký úkol udržet koncentraci a oční kontakt s Vaší láskou.
Návštěva srbské metropole je rovněž vynikajícím kulinářským zážitkem. Za 5 - 10 € totiž před Vámi na stole přistane hromada výborného jídla, na kterou jen tak nezapomenete. Pljeskavica a další druhy výborně připravených mas na všechny možné způsoby, vonící pečivo právě vytažené z trouby, výborný salát z čerstvé zeleniny nebo cokoliv jiného, co jen si budete přát.
Mě osobně rovněž zaujala nabídka v jedné restauraci, kde Vám za cca 15 € připraví kilo jehněčího masa. Jako oběd/večeře pro velkou rodinu je to více než lákavá nabídka. Ale upozornění předem - srbská jídla patří co do kvantity ke světové špičce (jídlo v českých restauracích je ve srovnání s tím srbským pouze lehkým předkrmem. Čest výjimkám!!!), takže si rozhodně šetřete místo ve svých žaludcích. A to jsem si myslel, že větší porce než moje babička snad nikdo naservírovat nemůže.
Po dobrém jídle pak nastává výborná chvíle okusit pravou balkánskou rakiji, bez které by návštěva Balkánu nebyla tím pravým ořechovým. I když na lahvi stála číslovka 40%, nějak se mi zdálo, že to bylo víc. Ve srovnání s pálinkou mi přišla koštovaná rakija přeci jen trošku silnější. Takže opatrně!!!
A na závěr ještě doporučení ohledně nočního života. Bělehrad je považován za hlavní město evropského nočního života, který může být srovnávám snad jen se španělskou Ibizou. Milovníci taneční hudby si jistě vyberou z nepřeberného množství hlasitou hudbou dunících klubů, plných alkoholu a spoře oděných Srbek.
Mě osobně však více zaujal večer v ulici Skadarlija. Krásné posezení na terase venku, dobré jídlo a pití, nezaměnitelná atmosféra nočního města a folková i komerční hudba znějící z různých reproduktorů. Jó tady by se trávily dlouhé letní noci...
PS: I když jsem se několikrát zmínil, že polovina Srbek by okamžitě mohla být světovou topmodelkou, národním úborem této země (nebo alespoň Bělehradu) jsou tepláky! Kdo nemá tepláky, skoro jako by nežil. V teplácích já, kráčím hrdě dál, v nich každý může zářit, být módní ideál...
