Díky úternímu svátku práce byl právě skončený týden o něco kratší, i tak jsem se v něm ale rozhodně nenudil.
Is this the end?!
Zkoušky se totiž blíží ještě daleko větší rychlostí, než kterou se prvního máje v ulicích Budapešti proháněl ve svém monopostu formule 1 britský závodník Jenson Button. Rovnýma nohama jsem tak skočil do příprav na závěrečné testy, abych to všechno nějak stihnul a s odřenýma ušima zvládnul.
V druhé půlce května mě totiž čeká 5 testů během 4 dní, takže hladina adrenalinu v mém těle asi stoupne na větší než malé množství. A teď nemám na mysli energy drink s názvem Adrenalin, který na maďarském trhu svoji cenou úspěšně konkuruje mnohem známějšímu Red Bullu, i když ani jeho aplikace se za dlouhých májových nocí strávených nad knížkami rozhodně nedá vyloučit.
Sakra, sakra, nějak ten semestr utekl, ani nevím jak. Na konci ledna jsem si ještě naivně myslel, jaký to bude krásně dlouhý a pohodlný maraton. Na začátku května pak zjišťuji, že to byl sprint na 110 metrů. Navíc bez překážek, které by ten spěch k cílové rovince alespoň trošičku přibrzdily. Teď už jen závěrečný čtrnáctý týden výuky, pak zkouškové období, krátká dovolená a všichni výměnní studenti se z Budapešti vydají zpátky do zemí, měst a vesniček svého původu.
Už teď moc dobře vím, jak mi současný život bude za pár týdnů a měsíců chybět. Kolik skvělých lidí mi bude scházet a v budoucnu je pravděpodobně asi už nikdy neuvidím, ač bych si to hrozně moc přál. Každý další návrat do Budapešti už prostě nebude takový.. Ale dost pesimismu, ještě více než měsíc ze mě bude "erasmák", takže si to hodlám pořádně užít a objevit nová dobrodružství.
Když se jedny dveře zavírají, jiné se zase otevírají, jak praví stará moudrost. Takže i přes post-erasmácký syndrom (který mě asi v létě čeká) a současnou situaci, která panuje v české kotlině (ta mi návrat asi zrovna dvakrát neulehčí), prostě musím hledět vpřed a pokud možno pozitivně. A hledat ty otevřené dveře..
Kéž bych měl poštovního holuba
Kromě dveří ale v současnosti hledám ještě jinou důležitou věc - poštu. Ne, že bych nevěděl, kde najít poštovní úřad nebo schránku, do které můžu vhodit obsah svého poštovního tajemství. To už jsem naštěstí za těch pár měsíců tady bezpečně objevil. Dokonce už i poštovní známku do Evropy si dokážu v maďarštině objednat.
Problémem je ale pošta, kterou mám do svých rukou, respektive poštovní schránky, obdržet. Už několik týdnů totiž marně očekávám pohledy, dopisy a přání k narozeninám z České republiky a Kypru, které zatím ne a ne dorazit. Já vím, jsou to jenom kousky papírů a v životě existují miliony daleko důležitějších věcí. Na druhou stranu bych je rád viděl, když už si všichni ti odesílatelé našli trošku času ve svém každodenním diáři a vlastní rukou mi napsali pár pozitivních slov.
Pro mě osobně je sice daleko lepší a hezčí dopis či pohled někomu poslat, než jej obdržet. Na druhou stranu je mi hrozně líto těch lidí, kteří si dali tu práci mi něco poslat, chtěli mi udělat radost a já jim teď můžu jen říct, že jsem fakt nic neobdržel. I v dnešní době SMSek, emailů, skypů a dalších vymožeností elektronické korespondence je obyčejný pohled a dopis pořád něčím výjimečným a asi nejosobnějším typem konverzace.
Proto jsem se vydal na nejbližší poštovní úřad, abych se optal, jestli náhodou o mé zatoulané poště něco nevědí. Pro jistotu jsem si nechal do maďarštiny přeložit popis mé situace, neboť konverzaci na téma "kde se toulá moje pošta" zatím v jazyce Sándora Petőfiho neovládám, a v anglicky mluvícího pracovníka pošty jsem moc nevěřil.
Když jsem s papírkem s maďarským textem přistupoval k okýnku, chvíli jsem se bál, aby po mě neskočil nějaký "zachránce" paní úřednice, který si myslí, že já jsem lupič a na papírku mám napsáno "vydejte mi všechny peníze, které máte v trezoru, a nic se vám nestane". Naštěstí se nic takového nekonalo, bohužel se ale nenašla ani moje pošta. Jedna paní však mluvila anglicky, tak mi alespoň vysvětlila, jak se celá situace má.
Takže buď je moje pošta pořád někde na cestě (to by ale musela jít pěkně po svých pěšky, aby ještě byla na cestě. Nedělejte ze mě hlupáka, paní!), nebo se někde cestou ztratila (což by ale musela být setsakra velká náhoda, když odesílatelé byli minimálně ze tří různých adres a odesílali svou poštu v různých časech) nebo už tady v Budapešti byla, ale jelikož pošťák nenašel moji schránku (mdloby na tebe!) a na úřadě se pošta skladuje pouze 2 týdny, tak byla odeslána zpět. Jen fakt nevím kam, jelikož na pohledy a narozeninová přání se zpáteční adresa většinou nepíše...
Jediným pozitivem je tak snad pouze fakt, že dopisy pošta nelikviduje a neničí. Ale co je mi to platné, když nevím, kde zrovna jsou, takže to má ve finále stejný efekt. Pro jistotu půjdu zkusit svoje štěstí na poštu ještě jednou tento týden. Pak už to vzdávám a budu považovat svoji poštu za "message in a bottle", kterou třeba někdo nakonec někde náhodně otevře a udělá mu alespoň stejnou radost, jako mě.
V průběhu semestru mi rovněž měly přijít jisté dokumenty z imigračního úřadu. Ale zatím se mě na ně nikdo neptal, pro školní účely je nepotřebuju, v Maďarsku během tohoto semestru nestrávím více než 90 dní v kuse a za pár týdnů jej navíc opustím, takže to nijak neřeším. Kdyby něco, do Čech, respektive na Moravu, to není daleko....
Ztracený v překladu
A aby toho hledání nebylo málo, tento týden jsem se rovněž proměnil v hledače pokladů. Ne že bych si snad koupil klobouk a bič a okamžitě se ze mě stal Indiana Jones objevující historické artefakty v ulicích Budapešti, tak daleko jsem zatím nezašel. Ale nákup obyčejného visacího zámku, kterým bych si mohl zamknout svoje věci v posilovně, a nemusel přitom za zápůjčku platit nekřesťanských 200 forintů, se proměnil skoro v hledání ztracené archy.
Nikdy bych si nepomyslel, že nákup toho malého plechu kousku bude tak velký problém. Jenže v prvním obchodě na mě vietnamský prodavač koukal jako na svatý obrázek, když jsem mu v maďarštině sdělil, že bych si u něho rád koupil zámek. Druhý obchod pro jistotu nesídlil na adrese, na níž sídlit měl, a v zahradnických potřebách prodávaly pouze zámky, které byly určeny buď pro uzamykání deníčku školáků prvního stupně základního vzdělání, nebo naopak pro uzamykání brány nějakého opravdového Zámku.
Moc mi nepomohl ani internet. Po zadání slova zámek (maďarsky lakát) do internetového vyhledávače totiž na mě vyskočily pouze zprávy, že jarní Budapešť začíná lákat turisty (ano, v češtině), nikoliv, kde bych si zámek mohl koupit. Případně mi byla doporučena místa, kde visací zámek mohu se svou osudovou dívkou v Budapešti zamknout, aby naše potenciální láska byla věčná. Jenže, jak to můžu zamknout, když nemám co? Tedy jak osudovou lásku, tak ani visací zámek.
Rezignoval jsem tedy na virtuální svět a jal se objevovat zámek do světa reálného. V okolí náměstí Ference Deáka jsem ale také dlouho nemohl na nic narazit, až jsem se nakonec dokonce dokonale ztratil. Orientační nesmysl se opět objevil v tu nesprávnou chvíli, když mapu jsem si jako "zkušený Budapešťan" samozřejmě nechal doma a navíc jsem byl stále bez zámku.
Jak už tomu ale v podobných chvílích bývá, i paní Štěstěna se na mě usmála. Jedno zapadlé železářství, pan prodavač rozumí slovu lakát, nabízí mi kýžený produkt a po zaplacení 650 forintů jsme byli všichni spokojení. Po krátkém bloudění jsem navíc zase našel i ten správný směr, takže ve finále vše dobře dopadlo. Zaplaťpánbůh! A to jsem si před nedávnem říkal, že už mě v Budapešti asi jen tak něco nepřekvapí....
PS: A na závěr jedna historka z budapešťské MHD. Můj holandský spolubydlící Roeland mi totiž vyprávěl, že minulý týden při cestě ze školy domů klasicky nasedl do jednoho z autobusů a v duchu už přemýšlel, co asi tak bude dělat odpoledne. Autobus se ale ne a ne pohnout kupředu, a tak řidič po krátké kontrole usoudil, že tenhle stroj prostě dál nejede.
Proto všechny cestující vyzval, aby vystoupili a počkali na další autobus. Dvakrát pak ještě pro jistotu zabouchal na motor, a když se nedočkal pozitivního výsledku, vzal si svých pár švestek a odkráčel pryč (domů?!). Co bych se tady rozčiloval, když to nejede. Řídit nemůžu, takže pro dnešek padla! Krásný to život.
Jen příště doporučuji zaparkovat autobus na nějakém méně frekventovaném místě, než je křižovatka na Astorii. Ale třeba to byl záměr budapešťského dopravního podniku, jak se zbavit jednoho starého a vysloužilého autobusu. Stará budapešťská pravda totiž říká "když se potřebuješ něčeho zbavit, dej to před barák na chodník a on už se o to někdo postará".
