Berlín v Jiříkově vidění, část první

Druhý den v Berlíně se přehoupl do své odpolední poloviny, a tak nastává nejvyšší čas začít psát všechny své dosavadní postřehy.

Jiří Poláček

A k napsání toho je zatím více než dost. Berlín mně během chvilky učaroval, a protože tohle město patří mimo jiné i umělcům, i já se najednou cítím býti spisovatelem. Nebo to aspoň chvilku budu předstírat. Inspirace tu číhá za každým rohem nebo se jen tak líně válí na lavičce v parku, tudíž není až zas tak těžké něco krátkého zplodit.

Autobus z Prahy sice na svém "reisu nach Berlin" nabral drobné pětadvacetiminutové zpoždění, ale to Vám na tak dlouhé cestě ani nepřijde. Obzvlášť, když jsou čtyři hodiny ráno. O to horší je následná přeprava do centra města z hlavní autobusové stanice ZOB (Zentral Omnibusbahnhof). Na kole by se to v prázdných ulicích takhle po ránu jelo fakt krásně, ale s těžkou taškou na zádech a bez bicyklu to jaksi nejde. Logicky tak přišla řada na vyhlášený U-bahn, berlínské metro, ale to není tak jednoduché.

Nákup přepravního dokladu totiž v automatu neprobíhal tak, jak by se na německou preciznost a spolehlivost slušelo a patřilo. Hned dva ze čtyř automatů totiž „nicht arbeiten“ a zbylé dva i přes jazykovou nadbyvavenost bohužel příliš nespolupracovaly. Platební karta cizí provenience se jim totiž nepozdávala a mincí a bankovek se pár nocí před tím asi hodně přejedly, takže je teď vůbec nechtěly vidět na tož je dokonce konzumovat. Co teď?

Ve čtyři ráno krámky i informace otevřeno nemají, na černo to riskovat nebudu, prázdné pohledy lidí vracejících se z dlouhé berlínské noční jízdy jasně naznačovaly, že dneska se na tohle téma se mnou prostě bavit nebudou a na procházku, i když okořeněnou východem Slunce, to bylo ještě příliš daleko. Tělo nevyspalé a rozlámané z autobusu navíc po ránu nevystoupilo v nejlepší kondici a nejraději by si někam lehlo.

Po chvilce rozjímaní jsem se spolu s dvěma dalšími turisty se stejným problémem rozhodl postoupit krok-sun-krok do další stanice metra směrem centrum. Tam sice automaty rovněž trpěly nemocí z pozření platebních/debetních/kreditních karet, ale alespoň mince jim chutnaly. Takže zase zpátky z metra, vystoupat schody nahoru do berlínské reality, rozměnit desetieurovku a huráá zase dolu k automatu. Heuréka!

Obsluha čerpací stanice byla z mé ranní návštěvy a nezvyklého požadavku v angličtině (ale klobouk dolů, kolik lidí tady vládne řeči britské královny) tak zmatená, že mi místo 10 vrátila eur dokonce 11. To jsem ale zjistil až v metru, takže peníze k ochotnému mladíkovi vrátím skrze příspěvky pouličním umělcům (slibuju!). Těch je v kosmopolitním Berlíně fakt hodně a někteří z nich navíc opravdu vynikající. Přispět tak pár centrů někomu, kdo Vám během Vaší cesty kamsi zvedne náladu a hraje a zpívá na svou kytaru či jiný hudební instrument skoro jako profík, tomu říkám skvěle investované peníze.

Zpět ale k Berlínu. Do centra jsem se tedy i přes prvotní problémy nakonec přeci jen dostal, a než jsem se mohl ubytovat na hostelu, zbýval mi stále přehršel času. Proto následovala rychlá snídaně a hurrá do ulic. V 5 ráno tady moc lidí nepotkáte, takže si město opravdu můžete užít do sytosti a jak jen se Vám zlíbí. Východ slunce se sice zahalil do ranního oparu a nízké oblačnosti, ale to vůbec nevadilo. Ba naopak.

Takový Fernsehturm, známá televizní věž na Alexanderplatzu, hned dostal jiný rozměr. Když oblaka sestoupí hodně nízko (i když nízko, samotná věž má 368 metrů) a zakryjí vyhlídkovou kouli na vrchu, najednou to vypadá, že sloup podpírá všechny ty šedivé mraky a celý osud města závisí pouze na tom, zda-li je to „párátko“ udrží pěkně nahoře. Udrželo!

Mojí ranní pouť jsem odstartoval na Potsdamer Platzu, odkud jsem se skrze památník holocaustu dostal až ke známé Brandenburské bráně. Ta mě sice od dob střední školy tak trochu straší, neboť jsem si při jednom z mnoha zkoušení spletl překrásnou sochu Quadrigy na vrchu brány s „kvadrátem“, a od té doby už se to se mnou vezlo. S němčinou jsme vůbec nikdy moc dobří kamarádi nebyli, i když se paní profesorka Maruška Bémová snažila do roztrhání těla. Tímto jí na dálku zdravím, protože to byla jedna z nejlepších lektorek cizího jazyka, kterou jsem za třiadvacet let svého života potkal. Kdybych to jen tenkrát v mládí byl býval ocenil víc..

Teď jsem si ale Brandenburger Tor užil a bez okolního ruchu vyzkoušel všechny funkce nového foťáku. Jen uklízecí četa mě považovala v okolí francouzské a americké ambasády za špióna a na opuštěném bulváru Unter den Linden, Pod Lipami, mi ve svém vozítku málem vyleštila podrážky. No boty už stejně potřebovaly vyčistit, takže nevadí.

Jelikož mě berlínská podzemka (U-Bahn) i nadzemka (S-Bahn) v prvních hodinách mého pobytu hodně mátly, zvolil jsem úvodní den hodně pěší program. K Alexu, jak místní přezdívají Alexanderplatzu, je to od Reichstagu, říšského sněmu se známou skleněnou kupolí, pěkný kus cesty. Když si ale během ní vyměníte oční kontakt s mnoha berlínskými pamětihodnostmi, uteče i tak dlouhý úsek jako voda.

Na Museuminselu, kde je asi největší koncentrace muzeí na metru čtverečním na světě, mě nejvíce zaujal proslulý Berliner Dom. Tato přenádherná katedrála, která v roce 2006 prošla potřebnou rekonstrukcí, je jednou z nej dominant města a její exteriéry tak hledáček mého Canonu několikrát úspěšně zaznamenal na paměťovou kartu jak ve foťáku, tak i v mé hlavě. Na Berliner Dom se určo ještě přijdu mrknout.

Samotný Alexanderplatz pak není pouze o výše zmíněné televizní věži. Další dominantou je třeba vyhlášený Rotes Rathaus. Oblíbená barva V. I. Lenina „na fasádě“ má ale se sovětskou minulostí ve městě pramálo společného a název radnice je pouze odkazem na sytě rudé cihly, ze kterých je budova postavena. A stojí tu před i po soudruzích z Východu. Zajímavostí je jistě i hřiště na plážový volejbal, který se tu jen tak bez větších okolků dá hrát přesně uprostřed města. Dámy a pánové, nechci se Vás nijak dotknout, ale kdo z Vás to má?

Po prvotní tour de památky nastal čas se ubytovat. Během prvních pár hodin jsem v Berlíně k velkému překvapení nezabloudil ani jednou, procházkou zpět na Postupimské náměstí jsem rovněž opustil americkou zónu na Charlie Check-pointu a i hostel jsem našel snadněji, než jsem původně očekával. Buď je Berlín tak jednoduché město na pohyb, nebo se můj orientační smysl za léta praxe s mapou konečně začíná hlásit o spolupráci. Místo očekávaných 7 spolunocležníků na mě v mém pokoji čekali jen 4 postele a 2 Brazilky a v jejich společnosti jsem se později v noci vyspal velice dobře. Vše ale samozřejmě se vší počestností, to jen pro pořádek!

Na hostelu jsem se ale příliš dlouho nezdržel, neboť na mě už tou dobou v Sony-centru, nejznámějším „věžáku“ na Postupimce (můj název pro Potsdamer Platz) čekala kamarádka Lucka, toho času na Erasmu právě v Berlíně. V její společnosti jsem se dozvěděl novinky ze života, historky a storky z berlínského erasmáckého života, dostal pár tipů pro svůj krátký pobyt ve městě a hlavně taky ochutnal pravý turecký kebab v jedné vyhlášené restauraci.

Berlín je po Istanbulu druhé největší turecké město na světě a vliv Osmanské říše je tu znát na každém rohu. I když tipnul bych si říct, že spousta Turků několikáté „německé“ generace už se cítí být spíše Němci než gastarbeitery z Turecka. Stačí se podívat na současné složení německé fotbalové reprezentace. Ale samozřejmě vždy záleží na kontextu, zas tak jednoduchý to se zařazením berlínských Turků není.

A kebab byl mimochodem výborný! Žaludeční problémy jsem po něm fakt neměl, ba naopak. Chuťové buňky si pošmákly znamenitě, trávicí trakt a plné břicho taky hlásily spokojenost, takže vielen dank. Snad ještě něco od Turků ochutnám. Ale to až po pravém berlínském currywurstu, místní specialitě. Předbíhat se prostě nesmí!

Po rozchodu s Luckou jsem se v podvečer ještě vydal do East Side Gallery. Na kilometru a půl tu můžete obdivovat poslední dochované zbytky berlínské zdi, které se nyní mohou pochlubit desítkami podařených výtvorů od umělců i neumělců a vandalů z celého světa. Na cestě do galerie jsem taky poprvé zabloudil. Respektive ne já, ale skupinka turistů, kterou jsem následoval a naivně si myslel, že ona určitě ví, kam jde. Nevěděla. Takže po kilometru cesty do nikam otočka o 180 stupňů a zase zpátky do výchozího bodu. Ale stávají se horší věci.

East Side Gallery na břehu řeky Šprévy se mi fakt líbí. Tohle místo má svou historii, atmosféru a nyní konečně slouží pro dobré účely jako vynikající pomocník v cestě za vzděláním každého návštěvníka. Snad si na Kypru brzy uvědomí, že jejich „nikosijská“ zeď mezi svobodnou a okupovanou částí je velká hloupost. Sice není tak hrozná jako ta berlínská a cihly nahradil jen ostnatý drát, ale i tak potřebovat na cestě po vlastní zemí platný cestovní pas, to mi přijde jako hodně mizerný nápad.

Brouzdal bych se po berlínských ulicích dál, ale to by mě nesměla dohnat únava. Na tachometru spánku totiž večer stále svítila velká nula, na tom druhém počítajícím nachozené kilometry, naopak dvouciferná hodnota, takže jak jsem večer padnul do postele, tak jsem se tam i ráno vzbudil. Ještěže jsem si dal sprchu a zul boty, jinak by to asi bylo hodně krušné ráno. Bouřka, nebouřka, tu noc by mě nevzbudily asi ani ty nejhorší noční můry.

Pokračování zítra ;)