Tak je to tady. Vrchol celého našeho anglického turné, zápas o anglický superpohár mezi londýnskou Chelsea a manchesterským United, potěší diváky po celém světě právě dnes. Naše skupina má navíc to štěstí, že bude spolu s dalšími 90 000 podobně naladěnými fanoušky sledovat celý mač přímo na stadionu ve Wembley. Ale k samotnému zápasu se dostanu až později.
Jiří Poláček
Nedělní program vůbec začal příjemně. Místo bezvýznamného převalování se z boku na záda, z druhého na břicho a odsud zase na začátek jsem opět vyrazil na ranní rekognoskaci terénu do Valentýnského parku. Ten byl takřka prázdný a to máte najednou pocit, že vám patří celý svět. Nohy pomaličku, polehoučku našlapují, aby náhodou žluté trávě nezničily větrem pracně upravovaný sestřih. Plíce dýchají opadající rosou nasládlý vzduch, nos si užívá nepřeberného množství esencí z vystavované flóry, oči si hrají s veverkami na schovávanou a honěnou a zbytek těla dává pozor, aby všechno zůstalo na správném místě. Únava se v takových chvílích válí někde u moře na lehátku a nemíní se vrátit, ani kdyby ji za to zaplatili.
Sportovní ráno využili k protažení těla i tenisté-začátečníci a indická rodinka mučící svá těla na posilovacích strojích. Možná vám to přijde divně, posilovací stroje a park? Ale v Londýně je možné opravdu všechno. Zadarmo si tady opravdu můžete protáhnout tělo na strojích, které v tuzemsku umě schovávají za čtyřmi stěnami a za jejich zhlédnutí a použití se platí několika desítkové vstupné v korunách českých. Pro dnešek ale běh a slalom mezi vzrostlými buky, duby, javory či lípou bohatě stačil.
Po snídani, na kterou jsme tentokrát čekali asi jen 15 minut, jsme vyrazili k dopolednímu předzápasovému programu. Tentokrát jsme rozdělili jízdu autobusem a metrem zhruba na půl (alespoň dle času) a byla to volba dobrá. Jízda doubledeckerem po typických uličkách s domy a vilkami střední anglické třídy s krásným výhledem z druhého patra typicky červeného autobusu je minimálně stokrát okulahodnějším a příjemnějším zážitkem než cesta přetopeným metrem. Takový výhled by se mi líbil i v pražské MHD, ale je to bohužel zhola nemožné. Jako bych si přál, aby po ulicích chodili tučňáci.
Probrání ze snů tak přinesla až první zastávka – Notting Hill. Bohatá londýnská čtvrť, známá především díky stejnojmennému filmu, nás měla dostatečně naladit na odpolední velezápas. Jestli to tady vypadá stejně jako ve filmu, tak to nemůžu sloužit. Hollywoodský trhák s Hugh Grantem a Julií Roberts jsem neviděl. A i kdyby jo, tak si to stejně nebudu pamatovat. Moje paměť na filmové děje totiž připomíná hodně děravý ementál. Videopůjčovny a provozovatelé kin by si na mě mohli postavit živnost. Jen dát filmům vždycky jiný název, děj stejně nepoznám.
Po Notting Hillu jsme se přesunuli do městské části Soho. Zdejší uličky jsou známy především jako kvalitní nákupní zóna s celkem přijatelnými cenami (ne všeho, samozřejmě). Konečně jsem tak nakoupil první suvenýry. Zbytek se bude muset vyřešit v Liverpoolu, Manchesteru nebo na letišti. Snad na to zbude čas.
Po nákupním maratonu a nutných proprietách jsme definitivně vyrazili směr Wembley Park. Dvě hodiny do zápasu, dost času na zhlédnutí okolí nejslavnějšího stadionu současnosti, na nalezení držitele mého lístku a nového člena naší cestovatelské party v jedné osobě Kuby Černohorského a vyzvednutí lístků pro Míru a Kubu Fastra. A nebylo to ledasjaké vyzvednutí. Díky několika telefonátům a smskám totiž lístky ke vstupu na stadion přivezl samotný Petr Čech, toho času ve stavu zraněných. Sice to znamenalo zcela jistou absenci jeho osoby v superpohárovém matchi, ale nestává se moc často, aby vám lístky donesl doslova pod nos jeden z nejlepších brankářů světa. V civilu je „Big Pete“ úplně normální smrtelník. Vysoký, upravený a sympatický štramák s vizáží čerstvě odpromovaného doktoranda. Ochotně se s námi dokonce vyfotil, pak už jsme ale reprezentačního kapitána nechtěli zdržovat a naše cesty se definitivně rozešly. Ale více než příjemné setkání.
Pak přišlo na řadu hledání Kuby, což zbylo na moji maličkost, neboť zbylí dva členové našeho triumvirátu odešli na inspekci interiérů Wembley. A bylo to doslova peklo. Do startu utkání zbývalo něco málo přes hodinku, vlasů prostý chlapík s mým těžce zaplaceným lístkem nikde a všechna čísla k dostupnosti jeho mobilního aparátu hlásila nedostupno. Dokonce úplně nedostupno. Z telefonu se ozýval pouze ženský hlas, který mi oznamoval, že tohle číslo prostě neexistuje, jestli jsem se nepomátl a ať ho zadám znova. Nervozita stoupá a čas přitom chvátá sedmimílovými kroky. Jestli jsem včera psal o tom, že se na schodech St. Paul´s Cathedral zastavil čas, tak dnes se to někdo pokoušel mocně dohnat. Tři kolečka kolem stadionu (a kdo zná Wembley, tak ví, že to není zrovna kousíček), procházka tam a zpět k metru, znova kolem stadionu a stále nic. Čas se mezitím posunul hluboko za 14. hodinu a popoháněl fanoušky k promptnímu hledání toho správného místa pro nadcházejících 90 minut fotbalového svatořečení.
Do startu zbývalo deset minut a stále nic. Kde sakra je? Máte hlad, máte žízeň, je vám teplo, močový měchýř hlasitě šeptá něco o návštěvě místnosti s panáčkem nakresleným na dveřích a fotbalový svátek, na který se víc jak měsíc těšíte a kvůli kterému celý „Anglotrip“ vlastně podnikáte, vám proklouzává mezi prsty. Pět minut do startu utkání, fanoušci tleskají nastupujícím hráčům a vy stojíte venku a píšete smutkem přeplněné smsky o místech nacházejících se někde mezi zadním svalem stehenním a spodním svalem deltovým. Jo přesně tam. To jsou chvíle, kdy chlapi pláčou. Alespoň je jim to dovoleno. Stojíte několik metříků od místa, na kterém by chtělo být 99% fotbalem žijící populace, a prostě nemůžete. Jakoby vám uřízli nohy a vy se na svoji sedačku neměli jak dostat.
Když už jsem se startem 15. hodiny začal kopat do všeho, co mi přišlo do cesty, a svému osudu začal vyjmenovávat celou svoji slovní zásobu na téma nadávky a sprostá slova přišel zázrak. Kuba, má v ruce lístky, honem dovnitř, na vysvětlování, nadávky, patos ze shledání není čas. Nakonec jsme přišli asi jen o úvodní dvouminutovku a za popěvků oslavující úřadující šampiony z Chelsea jsme konečně dosedli na místo tolik vytouženého určení. To vám najednou nevadí ani totálně propocené oblečení, hladový žaludek, suchý krk ani plný močový měchýř.
Co teď? Jen se tak rozkoukat a nasát atmosféru? Nebo začít cvakat ostošest? Nebo se přidat k deseti tisícovkám dalších hlasivek a řvát „Come on Chelsea!“? Nebo snad začít psát smsky, že nakonec všechno OK? Byl jsem asi v takové euforii ze šťastného konce, že ani nevím, co jsem udělal. Ale určitě vím, že následujících 88 minut plus nastavení bylo nejlepším fotbalovým zážitkem v mém životě. Jak je ta hranice mezi peklem a rájem tenká. Uff.
Samotný zápas nakonec skončil k naší nemilosti vítězstvím United 3:1. Na úvod sezony se nehrál žádný světoborný fotbal, ale to náš zážitek nemohlo snížit ani o nejmenší milimetr. Čtyři góly, to není vůbec špatné. Kdyby si však hráči Chelsea nezapomněli na cestu ze Stamford Bridge přibalit střeleckou mušku, mohlo být ještě veseleji. I přesto mě tento zápas utvrdil v tom, že nejlepší fotbal se hraje na Ostrovech. Španělská liga na pozici jedničky prostě nemá. A chorály fanoušků mě budou znít v uších snad ještě zítra. Fantazie. Vlastně ne, fantazie na n-tou krát nekonečno. To bude ten správný popis ve fotbalovém nebi nacházející se duše.
Cesta zpátky na ubytovnu však byla návratem do předzápasového pekla. Poté, co jsme definitivně doladili poslední detaily cesty do Liverpoolu (snad lépe než setkání před stadionem) nás čekala „undergroundová“ výheň, ve které se smažilo pět lidí na metru čtverečním. Nic příjemného. Hlavně když se na vás lepí postarší pán v ulepené košili a nemíní se ani po taktních náznacích jako od Gutha-Jarkovského vzdálit na více než 5 centimetrů.
Navíc jsme si (opět) celkem slušně zajeli, takže byla spousta času na rychlé tango se španělskou spoluturistkou, rozhovor s tureckým Ahmedem o dnešním zápase (i když jsme si vzájemně vůbec nerozuměli) a začátek psaní dnešní kapitoly deníku. Taky se nám podařilo vyzkoušet (ne)bdělost místních revizorů, když jsme dokázali dojet až do pátého přestupního pásma, na které však jízdné zaplaceno nemáme. Nakonec to tedy dopadlo dobře. Hádat se po dnešním vyčerpávajícím a emocemi přeplněném dni s revizorem. No znám příjemnější zábavu na nedělní podvečer. Ale to asi každý. Takže relax a Liverpoole těš se na nás!
