Anglický deník - 7. 8. Jen se tak proletět…

Víkend je tu a s ním se všechno mění. Třeba hned ranní program. Místo tradičního převalování se v posteli za koncertu vidliček, hrníčků a lžiček jsem se tentokrát vydal na protažení těla do Valentýnského parku.

Jiří Poláček

Půlhodinová dávka joggingu bude před snídaní to pravé ořechové. Konečně opodstatním sbalení běžecké výbavy, trošičku protáhnu procházkami unavenou a zničenou tělesnou schránku a splním si něco málo z tréninkového plánu. Právě dnes totiž čeká na domovský TJ Vysoké první mač sezóny a pouťový víkend nám přihrál do cesty soupeře z kategorie nejtěžších – Stružinec. Uvidíme, jak se se vstupem do nové sezony po úspěších z loňského ročníku popasujeme. Doufám, že ke mně v podvečer dorazí pozitivně naladění posel dobrých zpráv.

A jsem rád, že jsem se nakonec vykopal z vyhřáté (ale stále nepohodlné) postele a šel si zaběhat. Přivítal mě probouzející se park plný veverek, holubů, žluté trávy a kolegů-běžců, který společně s čerstvým vzdouškem těsně po dešti nabízel takřka ideální běžecké podmínky. Zítra ráno si tak s největší pravděpodobností ukrojím další půlhodinku ze spánku a půjdu si celé parkové extempore zopakovat. Jedna věc mě však přeci jen překvapila – lenost místních holubů. Ti se lidí a jejich pohybů bojí asi jako ryba vody, takže nebývá zas tak snadné nějakého „pigeona“ v pohybu vpřed nepřišlápnout. Obzvlášť, když si v sobotním ránu uspořádají mejdan přes celou cestu. Můžete dupat, skákat, tleskat, ale ani to s nimi nehne. Pěkný život, holoubkové.

Jak se však později ukázalo, výše zmínění opeřenci nebyli jediným živočišným tvorem, kterému se po ránu nechtělo hnout z místa. Podobný styl života předvedli i návštěvníci hotelové restaurace, takže jsme museli více než půlhodiny čekat na volné místečko pro přísun snídaně. Dopřávat si první jídlo dne krátce před desátou, to už se mi hodně dlouho nepoštěstilo.

Po snídani následoval přesun do centra města zapeklitou londýnskou MHD. I přes drobné problémy jsme však bezpečně dorazili až do požadované destinace – Tower of London. „Pražský“ hrad Londýna nabízí spoustu lákadel. Od fronty s jedním z místních beefeaterů až po královské korunovační klenoty. Jediným kazem byla pouze všudypřítomná rekonstrukce. Novou fasádu totiž tohle léto dostává snad každá významnější památka. Olympiáda v roce 2012 se blíží mílovými kroky, a tak se staví, přestavuje, upravuje, opravuje, vylepšuje, zjednodušuje všechno, všecičko, co má svým způsobem alespoň malilinkatý význam. Jen doufám, že se Olympiáda po nacvičeném tyjátru z Číny vrátí do starých dobrých olypijsky-rozmanitých kolejí. Další Peking už si, olympijský výbore, odpusť!

O zbytek programu na sobotní odpoledne se za střídajících se kapek deště a paprsků sluníčka postarala procházka přes Tower Bridge až k Tate Modern. Tower Bridge je znám nejen z londýnských pohlednic, ale především pro svůj zvedající mechanismus umožňující průjezd i těm největším lodím. Podobné představení se nám však i přes blízkost shakespearova Globe Theatre neukázalo. I přesto by se na most přes místní minulost vydržel člověk dívat hodně dlouho, třeba až do příchodu deště. Jeho předvoj nás doprovázel na obchůzce po blízké a zřejmě také nejkrásnější části nábřeží Temže. Moderní stavby, hned na to klasické staré uličky, výhled na finanční centrum protilehlého břehu. Jo to ten čas najednou utíká úplně jinak.

Ve stejném duchu se nese i celý Tate Modern. Cihlová stavba s klasickou věží byla největší zásobárnou energie pro industriální Londýn. Postupem času však přestávala plnit svoji prapůvodní roli a od úplného zániku a demolice ho zachránili rychle přiběhnuvší umělci. Právě jejich díla teď visí, leží, postávají a pohupující se uvnitř nejvyhlášenější galerie moderního umění, a to nejen na území stařičké Anglie. Fanoušci abstrakce, surrealismu, impresionismu nebo kubismu si musí v sedmipatrové budově připadat jako v edenu. Múzou nepolíbená a umělecky nenadaná skupina našeho typu si však připadala spíše jako Alenka v Říši divů. Asi si holt před další návštěvou budeme muset hodně vylepšit umělecké vědomosti a znalosti. Nebo se sem už nevracet.

Než jsme se definitivně vypravili do žárem překypujícího metra k cestě na hotel, udělali jsme si několik zastávek na středolondýnských lavičkách a schůdcích. To se najednou zastaví čas. Oči mají co dělat, aby stihly sledovat památky, turist(k)y, počasí i Temži a duše se definitivně vydá z těla ven na oblet nejbližšího okolí. Jen tak si poletuje, sem tam se zastaví, zasní, srazí z duší jiného človíčka, popřeje mu hezký den a vydá se zase o kousíček dál. Klidně bych jí chytil za ruku a cestoval vzduchem s ní. Bohužel to nejde. Podobné zastávky ale musíme dělat častěji.

Po příjezdu do cílové stanice metra nás přivítal pravý a ničím nefalšovaný Heavy Rain. Opravdu symbolická tečka za dnešním dnem. Na počasí si ale jinak stěžovat nemůžeme. Prší převážně v noci a střídání šedivých mraků s modrou oblohou při příjemných dvaceti stupních není na Anglii vůbec špatné. Podle posledních zpráv navíc v českých luzích a hájích přebralo nadvládu ošklivé počasí a hází na své poddané samé dešťové kapky. To bych neměnil ani za mák.

Snad počasí vydrží i do zítra, kdy nás čeká plánovaný vrchol našeho anglického programu – zápas o anglický superpohár mezi Manchesterem United a Chelsea ve Wembley. Bitva jako řemen. A naše očekávání jsou také veliká. Prostě a jednoduše musí být hezky, musí se hrát dobrý fotbal, musí padnout hodně branek, musí nastoupit Petr Čech, musí se nám to líbit a koneckonců musí vyhrát Chelsea. Prostě musí!