Začínám nenávidět náš hotelový pokoj. Nejenže nás po nocích trápí neskutečně otravná manželská dvoupostel a polštář, na kterém si hlava připadá jako na k popravě připravené gilotině, ale nepříjemnost skýtá i blízkost restaurační místnosti vydávající snídaně.
Jiří Poláček
Jak už jsem naznačoval posledně, máme to do ní opravdu kousíček. Bohužel možná až příliš blízko. Když vás totiž od půl sedmé budí každý sebemenší pohyb vidličky a nože, zcela jistě vtipná historka německých turistů doprovázená hlasitým výbuchem smíchu a bouchnutí dveří při každém příchodu/odchodu, to máte sto chutí někomu pořádně zakroutit krkem.
Tělo i mysl si v náročném programu potřebují odpočinout, a když se jim těchto příjemných kratochvil nedostává, přesouvá se stupeň nálady hluboko pod bod mrazu. A to nejhorší teprve mělo přijít. Prvním bodem dnešního itineráře byl domovský stánek Arsenalu Emirates Stadium. Jeden z nejmodernějších fotbalových svatostánků světa v roce 2006 definitivně nahradil stařičký, historií nabitý, ale pro současné potřeby nevyhovující Highbury. Oproti většině typických, starých anglických stadionů tak působí jako úplný nováček, který ale svojí krásou mnoho z nich stoprocentně zastíní.
Samotný areál se nachází v severním Londýně na stanici metra Arsenal, takže je pro fanoušky lehce dostupný. Co však dostupné nebylo, byly lístky na samotnou prohlídku stadionu. Až do pondělí máme plno, zahlásil prodavač. K vytouženým tickets nám nepomohl ani smutný pohled v očích, kterým tak zbylo ke koukání pouze nejbližší okolí stadionu. To je klasický starý Londýn, spousta cihlových domů, spousta vzpomínek na novými byty obstavěné Highbury a spousta do oka bijících soubojů historie s modernou. Nafotit pár snímků a hurá alespoň do klubového fanshopu. Věciček tam „kanonýři“ nabízejí opravdu hodně (dokonce za vcelku přijatelné ceny), ale dres Tomáše Rosického jsme hledali marně. Leda si ho nechat natisknout. Snad to svými výkony Tomáš v nové sezoně změní. Hlavně aby mu vydrželo zdraví.
Poté následoval přesun na Hampstead Heath – jednoho z nejkrásnějších parků ve městě. Aspoň co se výhledu na Londýn týče. Z vršku Parliament Hillu totiž má být úžasný pohled na všechny nezbytné krásy hlavního města anglického království. Po strastiplné cestě, při které jsme prošli asi celý areál (320 hektarů) a často si připadali jako na konci světa nebo uprostřed hustě zarostlé jihoamerické džungle, jsme vršek Parliament Hillu přeci jen našli. Ale předdešťová obloha a spousta vzrostlých stromů nám žádný spektakulární výhled nenabídly. Další velké zklamání od velkého parku. Ach jo.
O zbytek odpoledne se postarala návštěva Baker Street a Rengent´s parku. Že vám název ulice Baker nic neříká? Ani když se řekne jméno Sherlock Holmes? Ano, právě v této ulici míval slavný detektiv svoji kancelář, ve které s dr. Watsonem a svoji dýmkou řešil všechny své případy. Aspoň v knihách sira Arthura Conana Doyla. Dnes tu stojí pouze muzeum a obchod se suvenýry. Největší fronta se ale paradoxně stojí na možnost fotografie se Sherlockovým dvojníkem a jeho typickou čepicí a dýmkou na vlastní hlavě respektive puse. Že by se mi chtělo dávat si do pusy něco, co přede mnou pohladilo svými ústy několik tisícovek lidí a ještě na to celé divadlo stát několikaminutovou frontu, to teda rozhodně ne. Na to si svého času až moc vážím.
Chvilkový time-out nohám tak poskytl až nedaleký Regent´s Park. Asi se budu opakovat, ale znovu je to krása, leč bez zelené trávy to není úplně ono. Do sbírky nej londýnských parků už nám tak mnoho kousků po dnešním přírůstku nezbývá. Ale místo tlačenice o co nejlepší místo na focení někde ve Westminsteru je to nádherný a osvobozující pocit. Kdyby bylo lepší počasí, klidně bych v některém z parků strávil celé odpoledne. A určitě by to nebyl zahozený čas.
Cestou zpátky na noclehárnu jsme se ještě stavili na Covent Gardenu, slavném tržním místečku, nakoupit nějaké dárky a suvenýry. Ale i po této návštěvě mám na kontě nakoupených věcí velkou nulu. Budu se muset polepšit, ale nějak ztrácím inspiraci. Nechci kupovat nějaké tradiční kýče, kterých má doma každý přinejmenším plnou polici. A když už mi konečně něco padne do oka, cenovka mě okamžitě vrátí zpět na pevnou zem. Peněženka ani bankovní konto nejsou bezedné. Ale nějak se to vyřešit musí.
Podvečerní program nás znovu dovedl do nejbližšího okolí k návštěvě jedné z místních restaurací (chcete-li obchůdků s rychlým občerstvením) k ochutnávce dalšího chutného pokrmu. Řada tentokrát vyšla na donerský kebab. Velká porce turecké lahůdky za přívětivých £3,50, to bych si nechal líbit častěji. Kuchař z bistra Fish and Chips, u kterého jsme si dali po příjezdu stejnojmenný pokrm, znovu nezklamal a výrazně potěšil jak naše žaludky a chuťové pohárky, tak i unavenou duši, tělo a peněženku.
Ta prožívá slušný průvan, ale jinak to v Anglii prostě nejde. A žít jako poustevník nebo bezdomovec? To jsem mohl zrovna zůstat doma. Ač se kurz koruny k libře neustále vylepšuje (alespoň z pohledu turistů a importérů), stále je tu hodně draho. Taková Praha s příplatkem. Jsem zvědav na výpis z účtu po příjezdu, to bude asi hodně neradostí a nářků. O poplatcích radši ani mluvit nebudu. To bych se taky mohl nepěkně rozčílit a skončit v nadávkách na český bankovní systém…
Rychle pryč od světa financí. Teď už jen podvečerní pohoda a snaha o nabrání nových sil. Těch se nám v posledních hodinách nějak nedostává. Hlavně nohy by mohly vyprávět. Dneska jsem měl dokonce pocit, že mi z nich začínají růst kořínky a zapouštět se vší silou do země. Asi se zítra ráno budu konečně muset vydat na protažení těla, kraťoučký výběh a vstřebání únavy do Valentýnského parku. Uvidíme, co mi počasí a síly dovolí.
