Do třetice mne k napsání článku inspirovala kniha „Life of a European mandarin“ (Život evropského mandarína) od holandského autora Derk-Jan Eppinka, který se zamýšlí nad tím, že EU a bývalý SSSR mají několik společných rysů, a to ve smyslu jejich symboliky a vnitřní dynamiky.
Hned v úvodu bych chtěl zmínit významný rozdíl mezi EU a SSSR, na který autor poukazuje: v SSSR vládla jediná strana, zatímco EU je společenstvím demokratických zemí. A nyní ke slibovaným paralelám:
- SSSR chtěl harmonizovat v rámci jednotného politického rámce; to je rovněž poslání EU;
- SSSR byl spravován politickou elitou; to platí i v případě EU;
- SSSR bylo utopickým zřízením; mnohé představy evropských federalistů by se daly označit rovněž za utopické;
- SSSR disponoval jediným byrokratickým centrem; EU jej má také;
- SSSR měl stranickou ideologii; EU disponuje právními principy;
- SSSR si přál vytvořit životaschopnou společnost pomocí řady úředních postupů; podobně postupuje také EU;
- SSSR měl aparátčíky; EU má úředníky;
- SSSR měl tzv. pětiletku ; EU má pracovní program;
- SSSR vnímal socialistickou integraci jako „nezvratný proces“ ; EU vidí v integraci prostředek k „Evropě blížící se občanům“;
- SSSR chtěl „dohnat a předehnat“ USA; o stejnou věc usiluje také EU.
Vzhledem k výše uvedeným byrokratickým a politickým podobnostem považuje autor za prospěšné zamyslet se blíže nad příčinami rozpadu Sovětského impéria. Podle Eppinka bylo hlavním důvodem kolapsu „zaspání“ technologické revoluce začátkem 80.let. Dokonce i obyčejný fax byl pro Politbyro podezřelý, proto bylo v takovéto ideologické atmosféře užívání osobního počítače nemyslitelné. Zatímco obyvatelé trávili hodiny ve frontách před téměř prázdnými obchody, USA i záp. Evropa prosperovaly v důsledku technologického pokroku. Moskva již nebyla schopná udržet se Západem krok a lidé postupně ztráceli víru ve své vůdce a jejich sliby. Gorbačov přišel se svými reformami příliš pozdě. Berlínská zeď padla a zbytek, jak se říká, je historie.
Autor se domnívá, že SSSR nedisponoval sebekritickým mechanismem, který je vlastní demokratickým zřízením. Posedlost byrokracií, která byla krátkozraká a bez sebemenší schopnosti sebereflexe, se tomuto impériu stala osudnou. Eppink upozorňuje, že propast mezi rétorikou vůdců a každodenní realitou je nápadně podobná situaci v dnešní EU. Jako příklad uvádí Evropskou ústavu, která byla schválena výraznou většinou v Evropském parlamentu a také mnoha národními parlamenty. Nicméně narazila u obyvatel, kdy ve dvou zakladatelských a pro-evropsky smýšlejících zemích, Francii a Nizozemí, byla zamítnuta v referendech. Zde se jasně projevil rozdíl mezi evropskou vládnoucí elitou - která se domnívá, že ví, co je pro lidi nejlepší – a lidmi samotnými.
Političtí architekti evropských struktur neberou, podle Eppinka, tyto skutečnosti dostatečně v úvahu. Místo „velkých plánů“ a „dobrých úmyslů“ by se měli zaměřovat na dílčí úkoly v oblasti hospodářské, měnové a politické unie – a nesnažit se produkovat nařízení a směrnice za každou cenu. Proto přistupujme k evropské integraci pragmaticky, neboť jak praví jedno známé přísloví: „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly“.
