Co by Lisabonské smlouvě řekl Robert Schuman...

Při brouzdání po internetu marně hledám mezi články věnované Lisabonské smlouvě objektivní komentář, který by dospěl ke kladnému či zamítavému stanovisku k tomuto dokumentu, aniž by přitom nedémonizoval jeho zastánce či odpůrce. V době, kdy Evropskou unii od přijetí Lisabonské smlouvy dělí jediný podpis, rovněž nikde nenacházím zmínku o potřebě vrátit se zpět k samotným kořenům projektu Evropských společenství.

Robertu Schumanovi a jeho spolupracovníkům se prostřednictvím deklarace zveřejněné 9. května 1950 podařilo sjednotit šest evropských států, a to nikoli na základě pouhých řečí, ale především na bázi společných zájmů. Konkrétně se jednalo o podřízení kontroly těžby uhlí a výroby oceli těchto zemí nadnárodní instituci, což vyžadovalo částečné vzdání se národní suverenity, ovšem jedním dechem byl zdůrazňován také princip subsidiarity. Je třeba si uvědomit, že tento fakt byl pouhým prostředkem k naplnění skutečného záměru otce Evropy, což bylo usmíření mezi národy, zejména mezi Francouzi a Němci, kteří ještě den před vyhlášením deklarace byli „nepřáteli od narození“.

„Rusko je také v Evropě?“ ptá se sovětský novinář na tiskové konferenci, která následovala bezprostředně po přečtení Deklarace. „Ale ano“, odpověděl Robert Schuman, čímž naznačuje, že také Rusko může zasednout ke společnému evropskému stolu, pokud bude připravené a pokud bude chtít. Tato odpověď podle mého názoru předznamenává fakt, že i dnešní EU je projektem usmíření mezi národy, a to nejen mezi stávajícími „členy rodiny“.

Lisabonskou smlouvu vnímám jako důležitý milník ve vývoji tohoto ojedinělého a odvážného plánu. Za její důležitý přínos považuji reformu administrativního aparátu Unie, kdy je evidentní, že instituce, které byly navrženy pro šest až dvanáct, maximálně patnáct států, nemohou nadále efektivně fungovat pro bezmála třicet zemí. Také rozumím tomu, že při dnešní komplexnosti evropského práva lze jen stěží vypracovat dokument typu Ústavy Spojených států amerických, po kterém volají někteří kritici Lisabonské smlouvy. Rovněž odmítám hlasy, které tvrdí, že národní identita je nahrazována identitou evropskou. Už Robert Schuman prohlásil: „jsem Evropan, ale chci zůstat Francouzem; jsem Francouz, ale chci zůstat Lotrinčanem“. Národní identita je doplňována o ostatní identity, což je obrazem různorodosti a podmínkou lidstva.

V otázce společné zahraniční a bezpečnostní politiky jsem poněkud opatrný. Myslím, že cíle zahraničních politik menších a větších států se budou velmi často odlišovat (vzpomeňme na nejednotnost EU v případě postoje k druhé válce v Iráku, či při otázce uznání Kosova). Je také pravdou, že oproti smlouvy z Nice menší státy (včetně České republiky) přijdou o část hlasů v Evropském parlamentu a v Radě ministrů. Přesto zastávám názor, že menší země mají a budou mít větší šanci prosadit své cíle na mezinárodním poli v rámci EU, a to zejména získáním spojenců mezi členskými státy, než kdyby jednaly „pouze“ samy za sebe. Mám pochopení pro zřízení institutu prezidenta Evropské Rady a ministra zahraničí EU, čímž bude Unie vůči svým partnerům působit jednotněji a věrohodněji, a tím logicky získá silnější vyjednávací pozici. Současně budou mít tito zástupci mandát, který vzejde z debaty mezi členskými státy uvnitř Unie.

To, co se nedaří nalézt a co v Lisabonské smlouvě podle mne chybí, je praktický společný zájem všech států být sjednoceni v EU, tedy „uhlí a ocel pro 21. století“. Nebo je těchto zájmů naopak mnoho (společná energetická či měnová politika, budování jednotného vnitřního trhu atd.) a je nemožné vybrat z nich jeden nosný pilíř. Bohužel nefunguje ani „osobní chemie“ mezi představiteli členských zemí, jako tehdy dokonale zafungovala mezi Robertem Schumanem a Konrádem Adenauerem.

“Jaký bude osud této iniciativy?“, zeptali se Roberta Schumana na již zmíněné tiskové konferenci. „Francie podala návrh, a ještě nevidí konečný osud. Nyní je to už jen na Evropě“, odvětil. Možná by odpověděl stejně, kdybychom se ho dnes zeptali na Lisabonskou smlouvu.