Otevřený dopis policejnímu řediteli

Na jedné straně banální příběh, který se mohl stát kdekoliv jinde a komukoliv jinému. Na straně druhé důkaz, že v této zemi je něco opravdu špatně…

Fotografie z místa příběhu

pplk. Mgr. Oldřich Tomášek

Krajský ředitel Policie České republiky

Karlovy Vary

Popis události:

Pondělí, 15. srpna, Karlovy Vary, Moskevská ulice. Krátce před 18. hodinou. Na chodníku s vyznačeným parkováním stojí osobní vozidlo. Mé vozidlo. Za ním na silnici jiné vozidlo. Cizí vozidlo. Možnost vyjet směrem do silnice: neexistuje. Možnost jiná: vyjet po chodníku, a asi po 150 metrech zamířit zpět na silnici.

Varianta číslo jedna? Havarijní pojistka by ji asi vyřešila, ale dost dobře to za to nestojí. Varianta číslo dvě? Možná jsem blbec, ale jezdit po chodníku mi přijde poněkud nepřípustné. Nikde nikdo. Řešení? Stisknu klakson a čekám.

Po chvíli stisknu znovu klakson. Ačkoliv pospíchám, jsem celkem v klidu. Občas se stane i mně, že někde blbě zaparkuji, protože něco někde nutně musím. Zkrátka stát se může cokoliv.

V prvním patře se objevuje na balkóně muž. "Nevíte prosím čí je to auto?" Pocit štěstí že jsem narazil na majitele se nekoná. Po spršce nadávek, které na mně letí z balkonu, doprovázených sliby o rozbití mých úst, neboť pán je dnes pořádně nas…ej, se dozvídám, že co jsem to za debi.., když neumím ani kroutit volantem a vyjet dírou na chodníku, kam by se trefila každá ženská. A že dotyčný prostě nikam s ničím neuhne a hotovo.

Těžko říct, zda je takové jednání projevem psychické poruchy, nadměrné konzumace návykových látek, nebo prostě jen nedostatečné výchovy. Nicméně připouštím, že ani mně nenechalo zcela chladným. V danou chvíli jsem měl chuť dotyčného zastřelit. Na těch cca 15 metrů by to nebyl problém. Ostatně trefil bych ho bezpečně i na 90. Ale doma i ve škole mě učili, že se lidé nezabíjí, a tak střílím jen sportovně...

18:09 hod. "Tak si zavolej klidně policajty…!" Když to chce, krčím rameny, a vytáčím linku 158. Dotyčný schází dolů a za povzbuzování několika kamarádů ukazuje na blbce který neumí vyjet autem po chodníku. A že si na ty policajty počká.

Blbec zatím sedí v autě a taky čeká. Jednak ho učili, že se po chodníku nejezdí, a navíc si je zcela jasně vědom, že rozhodně není tím, kdo dělá něco špatně. Když policie ani po pěti minutách nedorazí, muž, zřejmě znavený siláckými prohlášeními i čekáním, odchází zpět do domu. Vyloží se znovu na balkóně a sděluje své dojmy okolí.

Krátce před půl sedmou přijíždí hlídka. Nic zásadního, nejde o život, takže potud v pořádku. Mladý policista se korektně ptá, zda jsem volal. Přikyvuji. Podívá se na balkon. "To červené auto je vaše?"

To, co následovalo poté, se mohlo stát kdekoliv. Zdánlivě banální situace. Policista vyvádí zablokované auto po chodníku aby neodřelo okolní vozy. Muž na balkóně si užívá své vítězství.

Děj příběhu je nicotný. Jsou situace, kdy jde o milionové hodnoty, či dokonce o životy. Tady "jen" o princip a o platnost Zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích. Nicméně právě podobné banality nejlépe svědčí o tom, že v této zemi je něco špatně. Nejde přitom o neustále zmiňované pandury, politickou korupci, nebo jiné velké případy. Něco je špatně už od samotného základu. Od zdánlivých banalit.

Víte, pane řediteli, já si, možná trochu naivně myslím, že by asi bylo dobré s tím něco udělat. Protože pokud to neuděláme dnes, může se příště stát, že už bude pozdě. Za podobně banální situace nějakého podobného pána na podobném balkóně prostě a jednoduše někdo zcela banálně zastřelí. Ačkoliv mu doma i ve škole říkali, že lidé se nezabíjí. Ale bude to zřejmě efektivnější pro udržení pořádku a určitých společenských pravidel, než volat policii.

Nicméně, je to opravdu to, co chceme?

PS: Tento příběh je jen jedním z mnoha, které jsem v poslední době zažil já, nebo některý z mých přátel či kolegů. Všechny mají společného jmenovatele. Rostoucí agresivitu části obyvatel na straně jedné, a pozoruhodnou míru netečnosti policie k těmto jevům na straně druhé.