„Terezko, pojď se podívat!“ „Vydržíš chvíli,mami?“ozvalo se z dětského pokoje. „Spěchej, ano?“ dostala odpověď. Tereza kývla. Dobře postřehla tu rozladěnost a netrpělivost v maminčině hlasu. „Už zase…,“ zamumlala si sama pro sebe. Okolo žaludku začala cítit ten známý svíravý tlak. Dostala strach.
Maminka sedí vedle v obýváku každý den, když přijde z práce. Pozdní odpoledne a večery jsou stejné jak přes kopírák. Je slyšet vzdychání. Občas povídání po telefonu s kamarádkou o tom, jak je život těžký. Maminka si stěžuje, že zůstala sama s šestnáctiletou dcerou. Nic jiného jí v životě nezbylo. Chlapi jsou mizerové a zneužívají ji. Pláče. A pláč se postupně mění v bouřlivý vzlykot.
„Terinko, nech ty dveře otevřené, ať vím, že je někdo se mnou. Ty jsi jediné, co mám,“ říkala maminka čím dál častěji. Tereza nechce, aby byla máma smutná. Maminka nechce být sama. Tak Terezka prostě dveře nezavírá.
„Pojď se podívat, Teri..“ řekla maminka.
Vstala od psacího stolu. Žaludek měla stále stažený. Cítila ho až v krku. Neochotně překročila práh svého pokoje. Ještě stihla nasadit spokojený úsměv.
„Co si chtěla?“ S těmito slovy pohlédla na svou matku. Byla uplakaná, jak jinak…Seděla u stolu. Na stole jsou rozložené fotografie. Vedle nich stojí vypitá sedmička vína.
„Terezko, ty už mě nemáš ráda?“ Padla další otázka, která byla ukončena silným maminčiným vzlykem.
„Ale, mami.. Jasný, že tě mám ráda, ale nejsem mimino. Já si sednu vedle tebe, jo?“
„Jenom chvilku buď u mě, prosím....“ Matka si nedala říct. Přitulila se k dívčí hrudi a naplno se rozplakala. Tereza držela. I její oči se začaly plnit slzami.
Bylo půl šesté, když Tereza dorazila k lesíku pod smrk. Když chodila do základky, sedávala pod smrkem s kamarádkou denně. Vždycky po škole zašly zakouřit. I dnes tu mají holky schovávačku, takovou tu skrýš před světem dospělých. Je tu bezpečný prostor pro řešení holčičích problémů, které se nedají řešit v partě. K tomu patří ventil. Dnes už tu nepijí jenom pivko a vínko, ale natvrdo si střílí piko (pervitin). Během čtyř let postoupily do světa tvrdých drog. Pro zlepšení nálady používají prvotřídní zboží.
Mezi Terezčinými rodiči probíhaly leta bitky. Otec toho v životě moc nenapracoval. Byl doma a maloval obrazy. Sem tam se mu nějaký povedl prodat. Matka je zdravotní sestra. Po večerech uklízela na základce. Pořád říkala, jak nemá peníze. Pak otci zahnula s takovým samolibým frajerem o deset let mladším. Otec jí na to přišel. Nedalo se to doma vydržet.
Takové ty věty: „Terezko, kdo má pravdu? No tak řekni, že mám pravdu já,“ dožadovala se matka. Terezka vždycky kývla. Proč? Protože je mamka slabá a každý problém jí zasazuje další šrám do duše a ona se pak trápí. A to zas nezvládá vidět Terezka. Rozsuzování rodičů stálo Terezu hodně sil. Pocit bezmocnosti začalo doprovázet právě to chvění žaludku, které postupně přecházelo k jeho úplnému stažení a pocitům na zvracení.
Tereza nechtěla být příčinou rozhodnutí svých rodičů, nechtěla být soudcem. Utíkala z domova, aby našla pochopení. Byla to kámoška, která jí řekla: „Vyser se na to.“ Pokouřily, popily a bylo po problémech. Ještě horší to bylo, když se táta odstěhoval. Ten úžasnej frajer od matky taky odešel. Zůstala sama a začala žít vzpomínkami. Veškerou pozornost soustředila na Terezku. Vlastně je to dodnes. Doma se nedá dýchat.
Po jednom z výletů pod smrk našla doma maminku bezvládnou. Na stole dopitá láhev od vína a vyloupaná platíčka prášků. "Mami.., mami..prober se!" Trvalo to dlouho. Probrala se, až přijela sanitka.
Jakmile to šlo, utekla zase pod smrk. Plakala. Mezi vzlyky zaznívalo: "Ona by mě tu snad ta máma nechala! Vůbec na mě nemyslí, chtěla se zabít!" Tehdy se poprvé našlehla tak, že měla druhý den halucinace. To se jí pak stalo ještě třikrát. Naučila se je zvládat.
Po roce od této události skončila Tereza v komunitě pro mladistvé se závislostí na drogách. Dosud se léčí.
Maminka se léčí na deprese. Bohužel alkoholické excesy se rozvinuly a ambulatní terapie nestačí. Maminka se chystá nastoupit pobytovou léčbu závislostí.
