Milý tatínku.. Večer jsem na tebe čekala. Maminka říkala, že mi přijdeš přečíst pohádku. Dlouho jsi nešel a já jsem usnula.
Pak mě vzbudilo, když jste na sebe s maminkou křičeli. Zase jsem usnula. Ráno jsem ti přišla dát pusu, abys měl hezký den. Spal jsi tvrdě. Chvíli jsem si myslela, že jsi umřel. Ale pak jsem si všimla, že dejcháš. Pusu jsi mi chodil vždycky dávat ráno ty. Pamatuješ? Přijdeš zase za mnou? Moc bych si to přála.
Mám Tě ráda, tatí...Tvoje Eliška
PS: Tatínku, prosím Tě, nepij..
*
Probudil se okolo desáté. Tápavými pohyby rukou začal hledat své hodinky. Ručičky na nich byly zcela bez pohybu. Zastavil se snad čas? Vyděšeně se vymrštil z postele. Zatočila se mu hlava. Svalil se zpátky. Už zas má ten slizký závan v ústech. Neříkal si snad, že už se nikdy neopije tak, aby o sobě nevěděl? Vzteky mrštil s hodinkama do rohu místnosti. Všiml si neznámého kusu papíru, který ležel na nočním stolku. Z posledních sil na něm začal číst dětský rukopis. "Ach, ano, moje Eliška!"proběhlo mu hlavou.
Četl s mírnými pauzami. Bylo těžké vnímat obsah slov i vět, které mu malá Eliška píše. Přečíst to všechno by snad ještě šlo...Ale připustit si to? To už je to tak dlouho, co Elišku neviděl? Jeho milovanou sedmiletou dceru, která tolik let nemohla přijít na svět?
"Tatínku, prosím Tě, nepij!" Stále před sebou vidí napsanou tu dětskou prosbu.
"Ale jak holčičko? Jak? Jseš pro mě ten nejmilovanější člověk na světě", odpovídá jí v duchu.
"Tak to dokaž, táto!" Najednou ji slyší, jako by stála vedle něj.
Cestou do koupelny se zastavil u zrcadlové skříně. Zastaví se tam vždycky, když se vzbudí z "kómatu". A slibuje..Slibuje sám sobě, že s tím opravdu sekne. Už nikdy nedopustí, aby se opil. Stojí tam a znovu slibuje: "Seknu s tím, už je toho opravdu moc!"
