Počátek všeho byl v návštěvě jedné z bank. Seděl za přepážkou. Byl ochotný a milý. Do banky chodím vyřizovat finanční záležitosti, tak mé oči směřovaly spíše na papíry, které mi předkládal. Občas pronesl něco vtipného. Taky ráda žiju. Tak jsme se smáli spolu.
Jediné, čeho jsem si na něm v tom tanečku okolo papírů všimla - byl mladší. Ach ano a krásně se na mě koukal. Navštívil jakýs chrám kdesi. Já a chrámy? Neodolám. Pošle mi prý jeho fotku.
Během dvou dnů přišel mail i s fotkou a doprovodným textem. Jsem prý přitažlivá žena, bylo mi sděleno mezi řádky. Udělalo mi to radost jako každé ženě, když se líbí.
Odepsala jsem mu slova díků a ohodnotila krásu fotografie. Přišel další mail a další. Stále častěji jsem se dozvídala, že jsem krásná žena. Začínala jsem lovit v paměti. Jak vlastně onen muž vypadal?
Pak přišla sms. Těší se až se uvidíme. Líbí se mu mé vnady. Jsem mu něčím strašně blízká. Ach, co víc si přát? Je o deset let mladší. To jde. Uklidnila jsem se.
A pak to jednoho dne přišlo. Půjdem na procházku večerní Prahou. Romantické setkání. Oba máme rádi řeku a toulky pražskými uličkami jen tak bez cíle.
V předvečer "rande" pípla sms: "Jste neobyčejná žena.. Kromě vnadů máte i krásnou duši..Nemůžu se Vás dočkat!"
Nastal onen den. O páté se setkáme. Ještě ve čtyři pípla sms: "Těším se na neobyčejnou ženu."
O páté přicházím na smluvené místo. Rozhlížím se okolo sebe. Nikdo nikde, jen jakýsi mladík jde proti mě. Střetli jsme se očima. Nic..žádná mimika, žádné gesto. Zastavil se pár metrů ode mne. Také na někoho čeká, napadlo mě.
To je divné, že tady můj rytíř ještě není. Jsem pro něj přece neobyčejná žena!
Pět minut po páté jsem už nevydržela jen tak stát. Vydala jsem se směrem k jakémusi krámku. Všimla jsem si, že i mladík stále přešlapává na místě. Teď se mrknul na hodinky. Procházím okolo něj a znovu zaujímám místo pod reklamním plakátem. Jak symbolické!
Najednou se mladík pohnul a jde přímo ke mě: "Ježiši, promiňte. Já vás nepoznal! Vy jste nějaká jiná. Jé to je trapas!"
A bylo...Romantická procházka osvětlenou předvánoční Prahou se nekonala. Něco se ve mě zablokovalo. Polkla jsem naprázdno, rozloučila se a vyběhla za roh ulice. Nějak jsem asi nepobrala, že rytíř nepozná tu svou neobyčejnou ženu..
Tyto absurdní situace prostě miluju..Když to nejméně čekáme, stane se něco nepochopitelného, o čem jsme přesvědčeni, že se ani stát nemůže.
Na cestě domů už jsem se smála. Díky rychlému spádu okolností mého setkání s rytířem jsem nevěděla o nic víc. Jak on vlastně vypadal? Myslím, že měl hezký úsměv. To je vše, co vím.. Není to krásně absurdní?
