Ze své závislosti na alkoholu jsem se dlouho pokoušela léčit ambulantně. Nějaké týdny to klapalo, ale prostě jsem to nedala.
Nejdřív jsem pila kvartálně. Jednou za tři měsíce jsem se několik dní odstavila od života. Pila jsem víno od rána do večera a pak ráno znovu. Přidala jsem k tomu vodku. Zastavila mě vždycky až rodina. Strašně se stydím. Zavřeli mě doma a hlídali, abych dál nepokračovala. Před pár měsíci se intervaly začaly zkracovat, až jsem se dopracovala ke každodennímu pití. Nebyla jsem schopná dělat nic jiného než pít.
Letos v únoru jsem stála před jediným řešením: Jít se léčit. Ambulance nezabrala, tak mě čekala pobytová léčba. Za podpory manžela i dcer jsem vyřešila nejdůležitější věci a šla na příjem. Kdybych se pro léčbu nerozhodla, manžel by ode mne odešel. Jasně mi to řekl. A to jsem nechtěla.
Přišla jsem do léčby s rozporuplnými pocity, se strachem z neznámého a s velkými obavami, jak to celé vydržím, tak dlouho a daleko od rodiny. Dnes jsem tady 3 týdny. Už teď můžu říct, že moje obavy byly zbytečné. Jsem teprve na začátku, ale budu se opravdu snažit změnit svůj život. Nechci už pít!
Oslovují mě tu převážně skupiny a příběhy mých „spolubojovníků“. Vždycky jsem myslela, že já jsem sama, která tu hrůzu prožívá, ale nejsem. Střípek po střípku se mi tu skládá mozaika všeho, co jsem prožila. Některé terapie se zdají, že nemají nic společného se závislostí, ale opak je pravdou. Zjistila jsem, že k mému pití vedly problémy, které jsem neřešila. Vůbec jsem si neuvědomovala, jak mají s mou závislostí na alkoholu, spojitost.
Už teď vím, že jsem pro sebe a pro svůj další život nemohla udělat nic lepšího, prostě si nechat pomoct. Vím, že je to běh na dlouhou trať a že záleží hlavně na mě. Nechci zklamat sebe, moje děti, celou rodinu. Jednou jsem málem umřela. Já nechci umřít. Chci žít! Ale to musím jinak než dosud.
NENÍ HANBA UPADNOUT, ALE ZŮSTAT LEŽET ! A já ležet nezůstanu!
Věřím tomu…
Jana z Plzně
